Víte, kolik je diskuzních fór na téma sebevražda? Stačí si do Googlu zadat například “předávkování ibalginem” a nebudete se stačit divit, kolik zoufalců si tam vyměňuje své názory, tipy a zkušenosti. Je pěkné, jak hezky se všichni povzbuzují.
Proč jsem to do vyhledávače zadala já, raději vynechejme.
Tvrdě jsem dopadla na zem. Ach ano - jsem ráda, že můžu svého oblíbeného věrného čtenáře takto potěšit.
Došlo mi to, když jsem se včera vracela z večírku. Z tramvaje jsem viděla, jak mi ujíždí poslední autobus, a když jsem pak udělala krok do té zimy, objektivně mi všechno přišlo pěkně na hovno. V šatech, ze kterých všem docházel dech, a se šarmem, který zastavuje muže na ulici, jsem šlapala dobré dvě desítky minut do vymrzlého bytu. K čemu mi je poslouchat lichotky a mít možnost předbíhat ve frontách jen proto, že se doširoka usměju?
Když jsem pak finišovala po prázdné ulici před svým domem, nekontrolovatelně jsem se rozbrečela a bulela až do dvou do rána schoulená na posteli, přioběšená šálou a páskem od kabátu, a z bot mi na koberec pomalu padalo připosrané listí, které jsem nabrala při menší zkratce dětským hřištěm, kam místní líně a zbaběle chodí potají večer venčit psy. Koukala jsem na flekaté prostěradlo a chtělo se mi zvracet.
Ráno jsem si před lékárnou hodila korunou, jestli si koupit tabletku “PO” nebo nekoupit. Není důležité, jestli padla panna nebo orel. Podstatné je, že jsem si uvědomila, jak bídná má situace je, když takto důležité rozhodnutí nechám na pár gramech kovu, a co nastane, případně omluvím osudem.
Nebyl to rock’n’roll, jak sliboval, ale pěknej hardcore. Když opominu fakt, že nejsem pornohvězda ani holka na zavolání, musím si připustit, že jsem vážně úplně blbá. Prostě taková normální ženská, která, i po tom všem, pořád věří v to lepší v lidech kolem sebe a mužích, které potkává.
Pamatuju si na rozhovor s kamarádkou Gitou, která se zamilovala do zadaného chlapa. Prý si mám vždycky vzpomenout na Lásku nebeskou (asi že jsem kráva nebeská) a pak si říct “A dost!”.
Takže… Už jen z Klienta vymámit podklady, které slíbil, památeční tričko ze studijního pobytu, převlíknout postel, a dost! Není to otec mých dětí (doufejme), není to muž, který by mě na rukou nosil… Prostě chlapa, kvůli kterému šílím natolik, že během pár hodin si projdu všemi náladami spojenými s celým menstruačním cyklem, ve svém životě nechci! A už vůbec ne chlapa, kvůli kterému mi bleskne hlavou, že na ibalgin bych se měla vysrat (protože - podle zkušenějších - jen zničí játra) a radši zkusit ve sprše žiletku! (Samozřejmě až si zodpovědně pošéfuju, že tam nebudu ležet týden a nevyplýtvám vodu pro celou čtvrť.)
Jsem akorát zatraceně sama a brzo budou Vánoce. Do toho jsem potkala zas jen dalšího chlapa, který mě bral jako challenge…
Další tip do seznamu “Pár vět, které by měly zmizet ze slovníku”:
Určitě je to jinak, než se zdá.
čtvrtek 5. prosince 2013
pátek 22. listopadu 2013
Houstone, máme problém!
Původně jsem zamýšlela, jak vás seznámím s tím, že jsem konečně emocionálně vyspěla a uvědomila si, jak nejlépe optimalizovat management svých citů.
Fakt je takový, že po tom šíleném blázinci, jsem nakonec musela všem těm báječným mužům, kteří na mě stáli frontu, ukázat, že nejsem banán za dob komunismu. I kdyby byli sebetrpělivější, nikdy by mě nedostali.
Taťuldu jsem poslala k šípku. Musela jsem. Nedokázala jsem lhát jemu ani sobě. A dospěla jsem tím k zásadnímu závěru. Teorie šestého rande je naprostá blbost!
Na koncert se nechystám, voják policajt se ukázal jako klasický zelený mozek, pan Generální, kterého mám v záloze jako “trucovací položku” ve svém emergency diáři zlomeného srdce, si na mou odpověď bude muset asi ještě nějakou dobu počkat. (Upřímně doufám, že se nedočká…)
Ostatní, sorry, nestojí za řeč. Ještě se mi ozvali tři pánové z nedávné minulosti, ale stejně jak jejich zájem opět silně vzplál, můj se v hlubokém kómatu ani nezavrtěl.
Po prvním rande s Klientem se něco změnilo. Po druhém ještě víc. (Nečekaně přijel do Prahy na otočku) Došlo mi to, když jsem si dnes vybírala místenku ve vlaku. Zvolila jsem samostatné místo, daleko od ostatních, na začátku vagónu hned u dveří. Dřív bych jasně zvolila místo u stolečku ve čtverce.
Jak řekla Aneta: “Houstone, máme problém!”
No ano! Řekla bych dokonce, že je to solidní průser. Chci se s ním totiž po večerech dívat v telce na hokej, naučit se salát podle jeho gusta a vzdát se lístku do opery, byť by hostovala Anna Netrebko.
A jsem ráda, že to tak cítím. Že to vůbec cítit schopná jsem. S komunistickým banánem mám totiž jedno zásadní společné. Jsem poměrně dost otlučená.
Takže to nesmím tak prožívat.
Prožívat to budu, až budeme stát na útesu při západu slunce a se zraky upřenými na široké moře si řekneme navzájem své ANO. Nebo třeba až mu řeknu: “Miláčku, jsem těhotná!”
Jo jo, už běžím - vystřelit si mozek!!!
Ale dovolím si jednu radu:
Nestavme dům se zahradou, když toužíme žít ve stanu u lesa. A rozhodně ho nestavme s tím, s kým nechceme žít v tom stanu!
Fakt je takový, že po tom šíleném blázinci, jsem nakonec musela všem těm báječným mužům, kteří na mě stáli frontu, ukázat, že nejsem banán za dob komunismu. I kdyby byli sebetrpělivější, nikdy by mě nedostali.
Taťuldu jsem poslala k šípku. Musela jsem. Nedokázala jsem lhát jemu ani sobě. A dospěla jsem tím k zásadnímu závěru. Teorie šestého rande je naprostá blbost!
Na koncert se nechystám, voják policajt se ukázal jako klasický zelený mozek, pan Generální, kterého mám v záloze jako “trucovací položku” ve svém emergency diáři zlomeného srdce, si na mou odpověď bude muset asi ještě nějakou dobu počkat. (Upřímně doufám, že se nedočká…)
Ostatní, sorry, nestojí za řeč. Ještě se mi ozvali tři pánové z nedávné minulosti, ale stejně jak jejich zájem opět silně vzplál, můj se v hlubokém kómatu ani nezavrtěl.
Po prvním rande s Klientem se něco změnilo. Po druhém ještě víc. (Nečekaně přijel do Prahy na otočku) Došlo mi to, když jsem si dnes vybírala místenku ve vlaku. Zvolila jsem samostatné místo, daleko od ostatních, na začátku vagónu hned u dveří. Dřív bych jasně zvolila místo u stolečku ve čtverce.
Jak řekla Aneta: “Houstone, máme problém!”
No ano! Řekla bych dokonce, že je to solidní průser. Chci se s ním totiž po večerech dívat v telce na hokej, naučit se salát podle jeho gusta a vzdát se lístku do opery, byť by hostovala Anna Netrebko.
A jsem ráda, že to tak cítím. Že to vůbec cítit schopná jsem. S komunistickým banánem mám totiž jedno zásadní společné. Jsem poměrně dost otlučená.
Takže to nesmím tak prožívat.
Prožívat to budu, až budeme stát na útesu při západu slunce a se zraky upřenými na široké moře si řekneme navzájem své ANO. Nebo třeba až mu řeknu: “Miláčku, jsem těhotná!”
Jo jo, už běžím - vystřelit si mozek!!!
Ale dovolím si jednu radu:
Nestavme dům se zahradou, když toužíme žít ve stanu u lesa. A rozhodně ho nestavme s tím, s kým nechceme žít v tom stanu!
středa 13. listopadu 2013
Blázinec
Mám ráda svá dlouhá rána, mám ráda své tiché večery. Ráda dělám dřepy s apkou od Applu a vařím dietní jídla. Mám prostě ráda svůj svatý klid a tu zašedlou představu o své svobodě a (ne)zodpovědnosti k sobě samé a k ostatním.
Jenže za posledních pár dní je můj klidný život, který je svým způsobem značně zevlácký, v ohrožení.
Taťulda si pravděpodobně myslí, že spolu chodíme. Pořád mi píše a nazývá mě něžnými jmény. Plánuje náš společný čas.
Hudebník udržuje e-mailovou korespondenci a nemůže se dočkat, až dorazím na koncert. Prý je zvědavý, co si vezmu na sebe. Nejspíš se těší na elasťáky a uplé funkční tričko.
Do toho jsem potkala fajn chlapa, se kterým máme velmi podobný náhled na svět a ještě je hezkej!!! Jenže pamatujete si mé zážitky s Vojákem a Policajtem… On je u vojenské policie.
Kluk od vedle (pochází z vesnice kousek od mého rodného města) je zklamaný, že jsem naše rande zrušila. Prý se mnou konečně chtěl být.
Chlap, co nosí Loaky a košile šité v Le Premiere, mě pořád někam zve. Odpovídám neutrálně na každou jeho třetí zprávu.
A největší gól nastal, když se mi po měsíci ozval pan Generální, že prý je kousek od mého domu, a vrací se mu vzpomínky.
“Takto to nefunguje. Alespoň ne se mnou. Nemůžeš se mi po měsíci ozvat a chtít dělat činy (nebo je chtít po mně), když musíš tušit, že okolnosti kolem tebe znám. A nefungovalo by to tak, ani kdybych je neznala…”
Nebo ano?
Napsal mi, že by se se mnou chtěl brzy vidět.
Každý z nich má něco, kvůli čemu bych jej upřednostnila před všemi ostatními.
A tak jsem předevčírem ležela na posteli, schoulená jak šnek ve studené kaluži, vedle hlavy mi pípal mobil jak splašený, a já si v duchu říkala: Dejte mi už všichni pokoj!!!
A pak mi po x měsících mi přiletěla smska od jednoho klienta. Na tohle pozvání na drink jsem čekala půl roku!!!Po našem rande mám najednou pocit, že existuje chlap, který by to mohl mít všechno. I den je pro mě dlouhý a on musel pracovně odjet na čtrnáct dní na druhý konec republiky.
Umí slepice bruslit? To zjistíme záhy… S tímhle vším se prostě musím poprat a musím se osvobodit od myšlenky, že svým rozhodnutím zase přijdu o všechno. Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše? Ne ne. Nemůžu přijít o všechno, když vlastně nic nemám. A nemůžu se bát o vrabce, kterého vlastně nechci!
A nejlépe to odhadla Aneta, která se chystá vzít si hypotéku, vyplatit bývalou svého přítele, a do konce života vstávat v šest kvůli psovi. Prý je šťastná a nejvíc ji štve, že si vlastně nemá na co stěžovat.
Měla prostě pravdu. Nechci jednou svým dětem vyčítat klidné mládí, a chi pro ně otce, kterým si budu v ten kouzelný okamžik na sto procent jistá.
Ano, my ženy máme romantické filmy, chlapi porno. Však ono se to jednou protne. A když ne… dostanu se s dřepy na tisícovku bez pauzy a uvařím jídlo s nula kaloriemi, z kterého budu přecpaná k prasknutí… Že by pytlík vaty pokapaný sladidlem? Tyhle směšné iluze vážně miluju! Mám z nich stejnou radost jako z kalhot velikosti 36, které obléknu! Co na tom, že je pravděpodobně šilo nějaké dítko v Bangladéži ve sklepě po tmě. Říká se tomu selektivní vnímání. A jen díky němu si můžeme připustit, že jsme vlastně docela šťastní.
Jenže za posledních pár dní je můj klidný život, který je svým způsobem značně zevlácký, v ohrožení.
Taťulda si pravděpodobně myslí, že spolu chodíme. Pořád mi píše a nazývá mě něžnými jmény. Plánuje náš společný čas.
Hudebník udržuje e-mailovou korespondenci a nemůže se dočkat, až dorazím na koncert. Prý je zvědavý, co si vezmu na sebe. Nejspíš se těší na elasťáky a uplé funkční tričko.
Do toho jsem potkala fajn chlapa, se kterým máme velmi podobný náhled na svět a ještě je hezkej!!! Jenže pamatujete si mé zážitky s Vojákem a Policajtem… On je u vojenské policie.
Kluk od vedle (pochází z vesnice kousek od mého rodného města) je zklamaný, že jsem naše rande zrušila. Prý se mnou konečně chtěl být.
Chlap, co nosí Loaky a košile šité v Le Premiere, mě pořád někam zve. Odpovídám neutrálně na každou jeho třetí zprávu.
A největší gól nastal, když se mi po měsíci ozval pan Generální, že prý je kousek od mého domu, a vrací se mu vzpomínky.
“Takto to nefunguje. Alespoň ne se mnou. Nemůžeš se mi po měsíci ozvat a chtít dělat činy (nebo je chtít po mně), když musíš tušit, že okolnosti kolem tebe znám. A nefungovalo by to tak, ani kdybych je neznala…”
Nebo ano?
Napsal mi, že by se se mnou chtěl brzy vidět.
Každý z nich má něco, kvůli čemu bych jej upřednostnila před všemi ostatními.
A tak jsem předevčírem ležela na posteli, schoulená jak šnek ve studené kaluži, vedle hlavy mi pípal mobil jak splašený, a já si v duchu říkala: Dejte mi už všichni pokoj!!!
A pak mi po x měsících mi přiletěla smska od jednoho klienta. Na tohle pozvání na drink jsem čekala půl roku!!!Po našem rande mám najednou pocit, že existuje chlap, který by to mohl mít všechno. I den je pro mě dlouhý a on musel pracovně odjet na čtrnáct dní na druhý konec republiky.
Umí slepice bruslit? To zjistíme záhy… S tímhle vším se prostě musím poprat a musím se osvobodit od myšlenky, že svým rozhodnutím zase přijdu o všechno. Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše? Ne ne. Nemůžu přijít o všechno, když vlastně nic nemám. A nemůžu se bát o vrabce, kterého vlastně nechci!
A nejlépe to odhadla Aneta, která se chystá vzít si hypotéku, vyplatit bývalou svého přítele, a do konce života vstávat v šest kvůli psovi. Prý je šťastná a nejvíc ji štve, že si vlastně nemá na co stěžovat.
Měla prostě pravdu. Nechci jednou svým dětem vyčítat klidné mládí, a chi pro ně otce, kterým si budu v ten kouzelný okamžik na sto procent jistá.
Ano, my ženy máme romantické filmy, chlapi porno. Však ono se to jednou protne. A když ne… dostanu se s dřepy na tisícovku bez pauzy a uvařím jídlo s nula kaloriemi, z kterého budu přecpaná k prasknutí… Že by pytlík vaty pokapaný sladidlem? Tyhle směšné iluze vážně miluju! Mám z nich stejnou radost jako z kalhot velikosti 36, které obléknu! Co na tom, že je pravděpodobně šilo nějaké dítko v Bangladéži ve sklepě po tmě. Říká se tomu selektivní vnímání. A jen díky němu si můžeme připustit, že jsme vlastně docela šťastní.
středa 6. listopadu 2013
Tatínci
Udála se spousta věcí. Potkala jsem pár dalších mužů, trochu cestovala, uklidnila se a zase pluju životem s lehkým pšoukem v zádech.
Na oslavě kamarádových narozenin jsem potkala muže svých snů. Objevil se ve dveřích, v bílém tričku a obyčejných džínách, vypadal dobře a… normálně. Jsem prý ledová královna a mám krásný nos. Celá jsem prý nádherná. To, že je to generální ředitel české pobočky jedné světové firmy jsem ani nevěděla. Když jsem na druhý den ráno zjistila, že má dvě děti a konečně jeho nastávající podepsala předmanželskou smlouvu, už se mi tak super nezdál, a z mé pohádky zbyl jen happy end ve stylu bratří Grimmů.
...a tak jsem si zase zavzpomínala na všechny ty muže, kterým bych bývala byla dala šanci (oukej, tak upřímně, kterým bych padla k nohám…). Co je spojovalo? Všichni byli úžasní. A pokud za to chlap stojí, zákonitě si toho vždy všimne nějaká před vámi. Obzvlášť když už vám není dvacet ale dvacet-ehe-ehm - nalijme si čistého vína - když už vám táhne na třicítku a muži, kteří vás zajímají jsou pochopitelně ještě starší.
A něco obdobného se mi pak přihodilo na koncertě kamarádčina přítele/kluka/nabíječe… (Říkejme tomu, jak chceme, když v jejích očích vidíme zamilovanost nejvyššího kalibru a v jeho “je mi s tebou fajn, ale nejsi matka mých dětí”!). Od jisté doby, kdy i já jsem začala tak trochu sportovat, mi fajn týpek ve funkčním oblečení s reflexními pruhy na zádech, přijde prostě sexy. Pro změnu muzikant, který se hraním uživí. (Wow, jako by mi bylo patnáct!) Dvě děti a manželka. Ještě před třicítkou. Mám prý někdy přijít na koncert a budu mít lístek v první řadě, a když budu chtít, tak i do zákulisí. Jsem prý hezká vtipná ženská, proto už musí jít… Kamarádovi ve dveřích ještě řekl, že by to jinak skončilo špatně. Mám dojem, že až příliš moc chtěl, abych to slyšela. Tak já se teda kouknu do kalendáře a uvidím, jestli budu mít čas a náladu…
Definitivně jsem uzavřela poslední kapitolu tragikomedie s Mamánkem. Skoro to vypadalo, že z toho něco bude. Měli jsme ještě dvě rande a byl najednou jakýsi okouzlující, zábavný, hezký, svalnatý, vzdělaný... Když jsem pak začla plánovat společný večer (Nejdřív samozřejmě páté a až pak šesté rande...), neprošlo to přes jeho fotbal. Na otázku, jestli mu to za to jako nestojí, neodpověděl čtrnáct dní… Prý nevěděl, co mi má na to říct. No co… Přece něco jako: “Hele kotě, prober se!” Tak jsem to ze sebe setřásla jako zbytky skelné vaty, které pod kůží další měsíc rozhodně mít nechci - studenou sprchou - a “férově alespoň z mé strany” mu popřála štěstí. ...jo a jeho číslo smazala!!!
No a nakonec to dopadlo tak, že vlastně randím s tím chlápkem, co bydlí přes cestu od babičky, a co mi v pomatení smyslů poslal svou hanbatou fotku. Cosi mi říkalo, že tak pitomej být nemůže. Asi není. Je tam spousta ale, ALE rozhodla jsem se, že už se nikomu “férově” se svými city, pocity a plány svěřovat nebudu. Je mi s ním fajn a za to mi to teď velice sobecky stojí, i když tuším, že rodině ho nikdy nepředstavím. Včera jsme měli sedmé rande. Uufff, dnes jsem kvůli našemu osmému rande byla koupit černé durexy. Na té fotce to tak rozhodně nevypadalo!!!
Jo a zmínila jsem se, že je rozvedený a má syna?
No a největší gól na závěr:
Rozvádějící se kolega, se kterým jsme vždy diskutovali o rodině a jeho synovi, mě z ničeho nic chytil na chodbě za rameno, nalepil se na mě a říká: “Jsi hrozně krásná. Víš to? Víš to?!?!” Byla jsem tak v šoku, že místo jistě jsem jen pípla děkuji a rychle zmizela. ...a ty kecy o tom, jak jsou mladé ženské už obecně neperspektivní, protože touží po rodině, proto teď randí se čtyřicítkou, si může nechat od cesty...
Na oslavě kamarádových narozenin jsem potkala muže svých snů. Objevil se ve dveřích, v bílém tričku a obyčejných džínách, vypadal dobře a… normálně. Jsem prý ledová královna a mám krásný nos. Celá jsem prý nádherná. To, že je to generální ředitel české pobočky jedné světové firmy jsem ani nevěděla. Když jsem na druhý den ráno zjistila, že má dvě děti a konečně jeho nastávající podepsala předmanželskou smlouvu, už se mi tak super nezdál, a z mé pohádky zbyl jen happy end ve stylu bratří Grimmů.
...a tak jsem si zase zavzpomínala na všechny ty muže, kterým bych bývala byla dala šanci (oukej, tak upřímně, kterým bych padla k nohám…). Co je spojovalo? Všichni byli úžasní. A pokud za to chlap stojí, zákonitě si toho vždy všimne nějaká před vámi. Obzvlášť když už vám není dvacet ale dvacet-ehe-ehm - nalijme si čistého vína - když už vám táhne na třicítku a muži, kteří vás zajímají jsou pochopitelně ještě starší.
A něco obdobného se mi pak přihodilo na koncertě kamarádčina přítele/kluka/nabíječe… (Říkejme tomu, jak chceme, když v jejích očích vidíme zamilovanost nejvyššího kalibru a v jeho “je mi s tebou fajn, ale nejsi matka mých dětí”!). Od jisté doby, kdy i já jsem začala tak trochu sportovat, mi fajn týpek ve funkčním oblečení s reflexními pruhy na zádech, přijde prostě sexy. Pro změnu muzikant, který se hraním uživí. (Wow, jako by mi bylo patnáct!) Dvě děti a manželka. Ještě před třicítkou. Mám prý někdy přijít na koncert a budu mít lístek v první řadě, a když budu chtít, tak i do zákulisí. Jsem prý hezká vtipná ženská, proto už musí jít… Kamarádovi ve dveřích ještě řekl, že by to jinak skončilo špatně. Mám dojem, že až příliš moc chtěl, abych to slyšela. Tak já se teda kouknu do kalendáře a uvidím, jestli budu mít čas a náladu…
Definitivně jsem uzavřela poslední kapitolu tragikomedie s Mamánkem. Skoro to vypadalo, že z toho něco bude. Měli jsme ještě dvě rande a byl najednou jakýsi okouzlující, zábavný, hezký, svalnatý, vzdělaný... Když jsem pak začla plánovat společný večer (Nejdřív samozřejmě páté a až pak šesté rande...), neprošlo to přes jeho fotbal. Na otázku, jestli mu to za to jako nestojí, neodpověděl čtrnáct dní… Prý nevěděl, co mi má na to říct. No co… Přece něco jako: “Hele kotě, prober se!” Tak jsem to ze sebe setřásla jako zbytky skelné vaty, které pod kůží další měsíc rozhodně mít nechci - studenou sprchou - a “férově alespoň z mé strany” mu popřála štěstí. ...jo a jeho číslo smazala!!!
No a nakonec to dopadlo tak, že vlastně randím s tím chlápkem, co bydlí přes cestu od babičky, a co mi v pomatení smyslů poslal svou hanbatou fotku. Cosi mi říkalo, že tak pitomej být nemůže. Asi není. Je tam spousta ale, ALE rozhodla jsem se, že už se nikomu “férově” se svými city, pocity a plány svěřovat nebudu. Je mi s ním fajn a za to mi to teď velice sobecky stojí, i když tuším, že rodině ho nikdy nepředstavím. Včera jsme měli sedmé rande. Uufff, dnes jsem kvůli našemu osmému rande byla koupit černé durexy. Na té fotce to tak rozhodně nevypadalo!!!
Jo a zmínila jsem se, že je rozvedený a má syna?
No a největší gól na závěr:
Rozvádějící se kolega, se kterým jsme vždy diskutovali o rodině a jeho synovi, mě z ničeho nic chytil na chodbě za rameno, nalepil se na mě a říká: “Jsi hrozně krásná. Víš to? Víš to?!?!” Byla jsem tak v šoku, že místo jistě jsem jen pípla děkuji a rychle zmizela. ...a ty kecy o tom, jak jsou mladé ženské už obecně neperspektivní, protože touží po rodině, proto teď randí se čtyřicítkou, si může nechat od cesty...
pátek 11. října 2013
Jerk season
Znáte zákon valícího se lepivého hovna? Je prostý...
“Když se něco posere, lepí se na to další a další sračky. Nakonec je podělané i všechno kolem.”
Poslední muž, o kterém jsem se zmínila byl latinoameričan, co byl schopen mi slíbit cokoli, co se toužebně lesklo v mých zklamaných očích. Nakonec se beze slova vypařil...
Od té doby mým životem proplul ještě mladík žijící s maminkou, jehož představa ideálně stráveného večera zrcadlí mé nejhorší noční můry. Lahváč a fotbal v telce. Potřeboval si utřídit myšlenky ve vztahu k bývalé, ale tak strašně na mě pořád musel myslet… až nakonec zapomněl na naše rande. Adié!
Na tahu noční Prahou jsme se s kolegyní potkali se skupinkou vesničanů na výletě. Jeden byl velmi neodbytný. Byla jsem tak strašně nedostupná, že byl ochoten kvůli večeři se mnou jet tři hodiny vlakem. Ačkoli jsem potvrdila, že s tím teda počítám, vyjádřil lítost, že jsem mu čas nepotvrdila dříve, tudíž by se do Prahy dostal moc pozdě. Třeba se do Vánoc potkáme… Zkusit to může. Moucha to u okna též nikdy nevzdá a až se o sklo vyčerpaně rozmázne, nikoho to nezamrzí.
Cestovala jsem na Moravu za babičkou. Aplikace na mobilu mě na seznamce hned napráskala. Potkala jsem se s chlápkem, co bydlel přes ulici. Ukázal mi synka a večer mi poslal fotku svého penisu pod peřinou. Prý neměl půl roku sex. S takovou ho mít nebude do konce života. Respektive rozhodně ne se mnou.
Dala jsem si rande naslepo s “pohodovým, sympatickým klukem, co nemá rád nudu, a baví ho sport”. Prý by chtěl vztah, ale s někým, kdo konečně ví, co chce, nemá dítě, nebo není nesympatická nudná trubka. V životě jsem nepotkala většího debila. Celé to trvalo asi půl hodiny, během které si stále s někým (nějakou) psal, prohodili jsme pár slov na téma proteinové koktejly s kalorickou hodnotou tisíc a víc na porci, anabolika, posilovna a single život, který je přece hrozně fajn, protože vás nikdo neomezuje. Zaplatila jsem za nás za oba a rozloučila se slovy: "Už tě nebudu dál trápit!"
S úsměvem na rtech to ráno vykládám kolegyni a najednou mi přiletí zpráva od latinoameričana.
I AM BACK IN PRAGUE. WHERE ARE YOU?
Are you joking?
NO. WHY?
Po mé smsce, kde jsem mu vylíčila, jak se jaksi zapomněl ozvat přes měsíc a že skutečně nevím, co si myslet, se už neozval.
Konečně to přišlo! Výborná příležitost, jak udělat za někým a něčím tlustou čáru… Učím se pomalu, ale snažím se, fakt!
I am not a callgirl you hoped for and you are not a man I thought. Please be so kind, delete my number and never contact me again. Consider this “issue” between two of us as closed.
Prý mě tak nikdy nepovažoval, ani se tak ke mě nechoval a je škoda, že jsem to tak brala. Mám se opatrovat...
Rytíř na bílém koni, že? Chudák ta, co přijde po mně… Smazala jsem jeho číslo, veškerá volání i sms v historii. Žádné další patetické výlevy v opilosti… Večer jsem si ještě klepala na čelo, jakou že chybu jsem to udělala, ráno už jsem se plácala po rameni! “Issue” prostě closed.
Ještě pár hnusů na tohle všechno nabalím, než bude ta koule tak velká, že nikudy neproleze. Pak jí snad uteču, z toho, co na mě ulpělo se oklepu a spláchnou mě nové pozitivní zážitky, které ovoní celou mou auru… (Óhmmmm….)
Takže ještě rande dnes, v neděli a v úterý… a to už musí stačit! Držte mi palce.
Zamyšlení na závěr:
Vrána k vráně sedá. Takže, když si ke mě sedne blbec… Ježišmarjá!?!?!
“Když se něco posere, lepí se na to další a další sračky. Nakonec je podělané i všechno kolem.”
Poslední muž, o kterém jsem se zmínila byl latinoameričan, co byl schopen mi slíbit cokoli, co se toužebně lesklo v mých zklamaných očích. Nakonec se beze slova vypařil...
Od té doby mým životem proplul ještě mladík žijící s maminkou, jehož představa ideálně stráveného večera zrcadlí mé nejhorší noční můry. Lahváč a fotbal v telce. Potřeboval si utřídit myšlenky ve vztahu k bývalé, ale tak strašně na mě pořád musel myslet… až nakonec zapomněl na naše rande. Adié!
Na tahu noční Prahou jsme se s kolegyní potkali se skupinkou vesničanů na výletě. Jeden byl velmi neodbytný. Byla jsem tak strašně nedostupná, že byl ochoten kvůli večeři se mnou jet tři hodiny vlakem. Ačkoli jsem potvrdila, že s tím teda počítám, vyjádřil lítost, že jsem mu čas nepotvrdila dříve, tudíž by se do Prahy dostal moc pozdě. Třeba se do Vánoc potkáme… Zkusit to může. Moucha to u okna též nikdy nevzdá a až se o sklo vyčerpaně rozmázne, nikoho to nezamrzí.
Cestovala jsem na Moravu za babičkou. Aplikace na mobilu mě na seznamce hned napráskala. Potkala jsem se s chlápkem, co bydlel přes ulici. Ukázal mi synka a večer mi poslal fotku svého penisu pod peřinou. Prý neměl půl roku sex. S takovou ho mít nebude do konce života. Respektive rozhodně ne se mnou.
Dala jsem si rande naslepo s “pohodovým, sympatickým klukem, co nemá rád nudu, a baví ho sport”. Prý by chtěl vztah, ale s někým, kdo konečně ví, co chce, nemá dítě, nebo není nesympatická nudná trubka. V životě jsem nepotkala většího debila. Celé to trvalo asi půl hodiny, během které si stále s někým (nějakou) psal, prohodili jsme pár slov na téma proteinové koktejly s kalorickou hodnotou tisíc a víc na porci, anabolika, posilovna a single život, který je přece hrozně fajn, protože vás nikdo neomezuje. Zaplatila jsem za nás za oba a rozloučila se slovy: "Už tě nebudu dál trápit!"
S úsměvem na rtech to ráno vykládám kolegyni a najednou mi přiletí zpráva od latinoameričana.
I AM BACK IN PRAGUE. WHERE ARE YOU?
Are you joking?
NO. WHY?
Po mé smsce, kde jsem mu vylíčila, jak se jaksi zapomněl ozvat přes měsíc a že skutečně nevím, co si myslet, se už neozval.
Konečně to přišlo! Výborná příležitost, jak udělat za někým a něčím tlustou čáru… Učím se pomalu, ale snažím se, fakt!
I am not a callgirl you hoped for and you are not a man I thought. Please be so kind, delete my number and never contact me again. Consider this “issue” between two of us as closed.
Prý mě tak nikdy nepovažoval, ani se tak ke mě nechoval a je škoda, že jsem to tak brala. Mám se opatrovat...
Rytíř na bílém koni, že? Chudák ta, co přijde po mně… Smazala jsem jeho číslo, veškerá volání i sms v historii. Žádné další patetické výlevy v opilosti… Večer jsem si ještě klepala na čelo, jakou že chybu jsem to udělala, ráno už jsem se plácala po rameni! “Issue” prostě closed.
Ještě pár hnusů na tohle všechno nabalím, než bude ta koule tak velká, že nikudy neproleze. Pak jí snad uteču, z toho, co na mě ulpělo se oklepu a spláchnou mě nové pozitivní zážitky, které ovoní celou mou auru… (Óhmmmm….)
Takže ještě rande dnes, v neděli a v úterý… a to už musí stačit! Držte mi palce.
Zamyšlení na závěr:
Vrána k vráně sedá. Takže, když si ke mě sedne blbec… Ježišmarjá!?!?!
úterý 8. října 2013
Ti, co čůrají ve sprše a olizují víčko od jogurtu
…strkají si zbytky jídla na lžíci prstem a když se nikdo nedívá, dloubají se v nose. Je to zvláštní sorta lidí? Nemyslím… Mám pocit, že je takových 90% z nás, protože je to prostě přirozené a racionálně omluvitelné.
Co vy? Já ve sprše čůrám pravidelně, stejně se sprchuju nad záchodem… Zbytek nedělám, ale nos nad tím neohrnuju, spíš mě to vždycky rozesměje. (Oukej, něco jiného je, když mám rýmu anebo honím po talíři poslední fazoli víc jak pět minut…)
Kdysi jsem viděla film. Francouzský, s tím ušpiněným šarmem Paříži vlastním. Hlavní hrdinka, typická femme fatale, si dávala v bistru dortík… Ne poslední kousek, ne předposlední, ne nějaký rozdrolený, ale úplně každý si na vidličku došťouchla palcem s dokonalou manikůrou. A tak jsem si tehdy pomyslela: Ta určitě čůrá ve sprše!
Pořád si na něco hrajeme. Královna Alžběta určitě neprdí...
Když na mě v metru hladově civí obyčejnej týpek, zvedám rypák stylem “o co se snažíš, chlapče” a přitom mi to vlastně lichotí. Nechci nosit zežmolkované elasťáky od vietnamce, ale že mám ulomenou náušnici, to mi nevadí. Hlavněže je to Swarovski.
Časy se mění. A nemám teď na mysli těch pár vrásek kolem očí (ano, chlácholme se, že jsou od smíchu), nemyslím fakt, že forforové barvy jsou letos zase v módě a že už jen blázni a Ukrajinci volají z telefonních budek na ulicích.
Dějí se divné věci. A čím častěji se dějí mně, tím víc mě to nutí nad tím vším víc a víc přemýšlet.
Stojím si tak na zastávce, v kozačkách, s kabelčičkou a sluchátky v uších. Z čista jasna se na tramvajovém pásu objeví opilá ženská. Ale solidně. Rozhlížím se nalevo, napravo, tramvaj naštěstí nejede. Ženská vrávorá a už už se chystá vyvalit se do silnice.
Volám na ni, trochu se vzpamatuje. Najednou koukám jak se pomalu klátí zpět do vozovky a auta se opodál na dvouprodovce rozjíždějí na zelenou. Vyběhnu za ní a strhávám ji na perón. Ostatní s opovržením nasedají na tramvaj.
Je lepší otřít si zakrvácené boty do trávy než si umývat zašpiněné ruce?
Nic, jako kolektivní nevina, pro mě neexistuje! Když nalevo chlap mlátí ženskou, nebudu se dívat doprava jen proto, že to tak dělají všichni!
Ta žena byla čistá, měla umyté vlasy a nebyla to alkoholička. Alkoholici vypadají a smrdí jinak. To všechno mi ale došlo až posléze. Plakala. Přišla o nejlepšího muže v životě, okradli ji, je na antidepresivech… Za smůlu a neštěstí by měl přece každý zaplatit, že?
Dala mi ruku na koleno, podívala se mi do očí a říká:
“Ty jsi tak hrozně hodná, ale nech mě bejt. To už stejně nemá cenu…” načež se jala si vyklopit celou tubu Xanaxu do pusy.
“Nenechám. Mám o vás prostě strach… Život je někdy na hovno, ale musíme to zvládnout. Jen proto, že s náma neustále vyjebává, neznamená, že to vzdáme!”a chytla jsem ji za ruku.
Když nakonec asi po půl hodině dorazili měšťáci, aby s ní počkali na známého, kterého se mi podařilo zavolat z jejího telefonu, odjela jsem tramvají. Prý už mě nebudou potřebovat... Ten svíravý pocit úzkosti mě nakonec rozbrečel. Nade mnou stála slečna a telefonovala. Když viděla, jak fňukám, otočila se zády a poodstoupila o pár kroků.
Myslím, že olizuje víčko od jogurtů...
Půlka z těch lidí, co stála na té zastávce, se dloube i v zadku, ale na ty, co se bez skrupulí vysmrkají, se dívají s opovržením. A tihle lidi, ať do mě klidně kopnou, až se z nich pobliju. Jsou rány, které přijmu s hrdostí.
A z toho bohužel plyne ponaučení, které mi nahání strach:
Každý může tvrdit, že je dobrý člověk, když sám svými skutky i svědomím naplní vlastní definici tohoto slovního spojení.
Co vy? Já ve sprše čůrám pravidelně, stejně se sprchuju nad záchodem… Zbytek nedělám, ale nos nad tím neohrnuju, spíš mě to vždycky rozesměje. (Oukej, něco jiného je, když mám rýmu anebo honím po talíři poslední fazoli víc jak pět minut…)
Kdysi jsem viděla film. Francouzský, s tím ušpiněným šarmem Paříži vlastním. Hlavní hrdinka, typická femme fatale, si dávala v bistru dortík… Ne poslední kousek, ne předposlední, ne nějaký rozdrolený, ale úplně každý si na vidličku došťouchla palcem s dokonalou manikůrou. A tak jsem si tehdy pomyslela: Ta určitě čůrá ve sprše!
Pořád si na něco hrajeme. Královna Alžběta určitě neprdí...
Když na mě v metru hladově civí obyčejnej týpek, zvedám rypák stylem “o co se snažíš, chlapče” a přitom mi to vlastně lichotí. Nechci nosit zežmolkované elasťáky od vietnamce, ale že mám ulomenou náušnici, to mi nevadí. Hlavněže je to Swarovski.
Časy se mění. A nemám teď na mysli těch pár vrásek kolem očí (ano, chlácholme se, že jsou od smíchu), nemyslím fakt, že forforové barvy jsou letos zase v módě a že už jen blázni a Ukrajinci volají z telefonních budek na ulicích.
Dějí se divné věci. A čím častěji se dějí mně, tím víc mě to nutí nad tím vším víc a víc přemýšlet.
Stojím si tak na zastávce, v kozačkách, s kabelčičkou a sluchátky v uších. Z čista jasna se na tramvajovém pásu objeví opilá ženská. Ale solidně. Rozhlížím se nalevo, napravo, tramvaj naštěstí nejede. Ženská vrávorá a už už se chystá vyvalit se do silnice.
Volám na ni, trochu se vzpamatuje. Najednou koukám jak se pomalu klátí zpět do vozovky a auta se opodál na dvouprodovce rozjíždějí na zelenou. Vyběhnu za ní a strhávám ji na perón. Ostatní s opovržením nasedají na tramvaj.
Je lepší otřít si zakrvácené boty do trávy než si umývat zašpiněné ruce?
Nic, jako kolektivní nevina, pro mě neexistuje! Když nalevo chlap mlátí ženskou, nebudu se dívat doprava jen proto, že to tak dělají všichni!
Ta žena byla čistá, měla umyté vlasy a nebyla to alkoholička. Alkoholici vypadají a smrdí jinak. To všechno mi ale došlo až posléze. Plakala. Přišla o nejlepšího muže v životě, okradli ji, je na antidepresivech… Za smůlu a neštěstí by měl přece každý zaplatit, že?
Dala mi ruku na koleno, podívala se mi do očí a říká:
“Ty jsi tak hrozně hodná, ale nech mě bejt. To už stejně nemá cenu…” načež se jala si vyklopit celou tubu Xanaxu do pusy.
“Nenechám. Mám o vás prostě strach… Život je někdy na hovno, ale musíme to zvládnout. Jen proto, že s náma neustále vyjebává, neznamená, že to vzdáme!”a chytla jsem ji za ruku.
Když nakonec asi po půl hodině dorazili měšťáci, aby s ní počkali na známého, kterého se mi podařilo zavolat z jejího telefonu, odjela jsem tramvají. Prý už mě nebudou potřebovat... Ten svíravý pocit úzkosti mě nakonec rozbrečel. Nade mnou stála slečna a telefonovala. Když viděla, jak fňukám, otočila se zády a poodstoupila o pár kroků.
Myslím, že olizuje víčko od jogurtů...
Půlka z těch lidí, co stála na té zastávce, se dloube i v zadku, ale na ty, co se bez skrupulí vysmrkají, se dívají s opovržením. A tihle lidi, ať do mě klidně kopnou, až se z nich pobliju. Jsou rány, které přijmu s hrdostí.
A z toho bohužel plyne ponaučení, které mi nahání strach:
Každý může tvrdit, že je dobrý člověk, když sám svými skutky i svědomím naplní vlastní definici tohoto slovního spojení.
pondělí 2. září 2013
Finally Perfect?
Měla jsem dovolenou a jsem zralá na další. Znáte ten pocit, že radši půjde do vězení za vraždu, než budete trpět něčí stupidní kecy a kyselej ksicht?
Také jsem potkala spousty nových zajímavých lidí. Singl ženská bez závazků, které teče do bytu a nechce se jí vysávat, je ideální osobou pro networking. Either you love me or hate me. There is nothing between!
Častěji pak slyšíte: So I love you! A to se dobře poslouchá, byť víte, jak málo niterné upřímnosti v tom je.
Měla jsem před čtrnácti dny doma na víkend Kuvajťana, který žije v Polsku. Aneta na to: “Nejsi padlá na hlavu po tom všem, co se ti stalo?” Couchsurfing není pro psychopaty ani úchyly, i když se vám může stát, že po vás dotyčný vyjede, když má dvojku v žíle. V zásadě bych řekla, že jsme nakonec přátelé, a chystám se za ním do Varšavy. Dnes jsem si koupila jízdenku!
Mladší Crazy Američan už je zase zpět ve státech. Na rukou by mě nosil. V takových případech je lepší říct: “Nedělejme si to ještě těžší…” než “Hele sory, ale ty stejně nejsi chlap, se kterým bych chtěla být!” Ničí sebevědomí ani srdce neutrpí ránu.
...a pak jedete takto rozjaření v neděli večerní tramvají z příjemné večeře s několika cizinci a chlápkem, co jste před pěti minutami potkali na autobusovém nádraží, a sedí tam týpek, kterého jste zahlédli na karaoke party o den dřív. Všichni vystoupí, tak zůstanete a povídáte si. Nezávazně si vyměníte telefonní čísla, že spolu někdy zajdete na drink do oblíbeného baru…Naprosto přátelsky bez jakékoli heterosexuálně zbarvené jiskry.
...a pak je to ráz naráz... Tak to chodí, ne?
Chystala jsem se rozepsat o tom, jak mám pocit, že by to konečně mohlo být ono… Jak jsem pro něj perfect and wonderful! Zdálo se, že je to konečně všechno dokonalé… V sobotu jsme po kině na chvíli šli k němu, že se jen převleče. Vzdorovala jsem… Pak jsem zaboha nemohla najít v peněžence kondom, o kterém jsem si byla jisto jistá, že tam je. Když jsem pak doma vyhazovala nějaké účtenky, najednou tam byl… asi osud.
Inspirovaly mě vaše bolestné věty v mé anketě. K “Zavolám ti!” bych ještě přihodila “S tebou je to jiné…”
Není třeba se ptát, jestli si myslíte, že zavolal, že aspoň odpověděl na mé dvě smsky a že to se mnou pro něj (pro mě s ním) bylo jiné… Pořád stejná písnička.
Ale z jiného soudku… Nechala jsem se ostříhat a zhubla jsem 7 kilo. Dala jsem se na 30denní výzvu (dřepy, kliky, sedy lehy) a včera jsem šla poprvé po deseti letech běhat, jak jsem byla naštvaná na celý svět. Uběhla jsem 3,5 kiláku a šlo to samo! Jak málo stačí k chvilkovému štěstí. Cítila jsem se líp než hodinu před tím, co jsem strávila pár chvil pod peřinou s latexovým kamarádem. Přijdete mi fandit na příští pražský půlmaratón? (Tak žhavé to nebude…)
A na závěr trocha matematiky ve vztahovém prostoru:
Dokonalost a spokojenost jsou dvě naprosto odlišné veličiny, které se občas protnou, ale jinak jsou na sobě absolutně nezávislé. Jejich přímo úměrná souvztažnost je pouze iluzí vedoucí k pochopení neřešitelnosti jejich průniku.
Také jsem potkala spousty nových zajímavých lidí. Singl ženská bez závazků, které teče do bytu a nechce se jí vysávat, je ideální osobou pro networking. Either you love me or hate me. There is nothing between!
Častěji pak slyšíte: So I love you! A to se dobře poslouchá, byť víte, jak málo niterné upřímnosti v tom je.
Měla jsem před čtrnácti dny doma na víkend Kuvajťana, který žije v Polsku. Aneta na to: “Nejsi padlá na hlavu po tom všem, co se ti stalo?” Couchsurfing není pro psychopaty ani úchyly, i když se vám může stát, že po vás dotyčný vyjede, když má dvojku v žíle. V zásadě bych řekla, že jsme nakonec přátelé, a chystám se za ním do Varšavy. Dnes jsem si koupila jízdenku!
Mladší Crazy Američan už je zase zpět ve státech. Na rukou by mě nosil. V takových případech je lepší říct: “Nedělejme si to ještě těžší…” než “Hele sory, ale ty stejně nejsi chlap, se kterým bych chtěla být!” Ničí sebevědomí ani srdce neutrpí ránu.
...a pak jedete takto rozjaření v neděli večerní tramvají z příjemné večeře s několika cizinci a chlápkem, co jste před pěti minutami potkali na autobusovém nádraží, a sedí tam týpek, kterého jste zahlédli na karaoke party o den dřív. Všichni vystoupí, tak zůstanete a povídáte si. Nezávazně si vyměníte telefonní čísla, že spolu někdy zajdete na drink do oblíbeného baru…Naprosto přátelsky bez jakékoli heterosexuálně zbarvené jiskry.
...a pak je to ráz naráz... Tak to chodí, ne?
Chystala jsem se rozepsat o tom, jak mám pocit, že by to konečně mohlo být ono… Jak jsem pro něj perfect and wonderful! Zdálo se, že je to konečně všechno dokonalé… V sobotu jsme po kině na chvíli šli k němu, že se jen převleče. Vzdorovala jsem… Pak jsem zaboha nemohla najít v peněžence kondom, o kterém jsem si byla jisto jistá, že tam je. Když jsem pak doma vyhazovala nějaké účtenky, najednou tam byl… asi osud.
Inspirovaly mě vaše bolestné věty v mé anketě. K “Zavolám ti!” bych ještě přihodila “S tebou je to jiné…”
Není třeba se ptát, jestli si myslíte, že zavolal, že aspoň odpověděl na mé dvě smsky a že to se mnou pro něj (pro mě s ním) bylo jiné… Pořád stejná písnička.
Ale z jiného soudku… Nechala jsem se ostříhat a zhubla jsem 7 kilo. Dala jsem se na 30denní výzvu (dřepy, kliky, sedy lehy) a včera jsem šla poprvé po deseti letech běhat, jak jsem byla naštvaná na celý svět. Uběhla jsem 3,5 kiláku a šlo to samo! Jak málo stačí k chvilkovému štěstí. Cítila jsem se líp než hodinu před tím, co jsem strávila pár chvil pod peřinou s latexovým kamarádem. Přijdete mi fandit na příští pražský půlmaratón? (Tak žhavé to nebude…)
A na závěr trocha matematiky ve vztahovém prostoru:
Dokonalost a spokojenost jsou dvě naprosto odlišné veličiny, které se občas protnou, ale jinak jsou na sobě absolutně nezávislé. Jejich přímo úměrná souvztažnost je pouze iluzí vedoucí k pochopení neřešitelnosti jejich průniku.
středa 7. srpna 2013
Pár vět
Život pořád stále mladé single ženské přináší různá pozdvižení. Ještě minulý týden jsem si pochvalovala, jak jsem se konečně dostala do fáze, kdy jsem vyrovnaná se svou “situací”. Z odmítání chlapů jsem si udělala koníček a čekám na toho pravého...? To by nesměla být čtyřicetistupňová vedra a chlapi bez triček, kam se podívám.
Zase jsem začala randit. Zase je to jako pokaždé. Devět z deseti by mě na rukou nosilo, jediný, kterému bych padla k nohám, na mě z vysoka sere. That’s life.
Maratónem na kamarádčinu svatbu na otočku do Hradce jsem vyhrála sázku, která pro jednou odpustí pravidlo šestého rande. Podotýkám, že svatba byla v pátek, a už včera jsem si svou výhru vybrala. Ne všechna vítězství přinášejí v konečném důsledku i vítězný pocit. Hodinu jsem se cukala a měla jsem hubu plnou keců, o tom, jak se ode mě nedá čekat víc. Když nedá, tak nedá. Možná proto to nakonec trvalo asi tři minuty a já se pak hned zvedla a šla domů. Ani tričko jsem si nestihla sundat. Nu což, aspoň vím, že frigidní nejsem a ona hořká zkušenost s Arabem mě nepoznamenala tolik, jak jsem si původně myslela.
A tak mě v souvislosti s těmi pár událostmi za poslední týden napadlo pár vět, které by měly být ze slovníku naprosto vyškrtnuty:
Věta č.1:
Zavolám Ti!
Po dlouhé době jsem se připojila na skype účet, který jsem si kdysi vytvořila pro nové známosti. Čekala tam žádost o kontakt. V naivní víře, že se jedná o dotyčného, s kterým jsem se předchozí večer domluvila, jsem si kontakt přidala.
“Ahoj, kdo jsi?” byla jeho první věta. Prý měl ode mě pozvánku a protože nešlo odpovědět, tak si mě přidal. Dali jsme se do řeči. Včera jsem ho šla pozdravit na jeho koncert. Jen jsem na něj zamávala, chvíli se usmívala zpovzdálí a když se zvedl vítr, utíkala jsem pryč. Pár pohledů, pár úsměvů, ani jedno slovo... O hlavu menší ženáč s dvěma dětmi. Ale sympaťák. Hezky “anonymně” si píšeme pěkné prasárny. Vlastně ani nevím, k čemu se schyluje... Pravděpodobně k ničemu, je to ten typ “slušného chlapa”.
Věta č.2:
Dal bych si říct...
Byla jsem na rande s týpkem, který se mi vážně líbil. Mohl by mít lepší figuru, ale byl milej, chytrej, megaschopnej, z podobné branže jako já... Byla jsem mu totálně volná.
Věta č.3:
Tak si nějak dáme vědět.
Když jsem byla na koupáku, pořád na mě civěl jeden chlapík, který měl vedle sebe nějakou slečnu. Pořád jsem se kontrolovala, jestli mi někde něco neleze (o faldech nemluvím), nebo jestli nemám čokoládu na obličeji. Nikdy mě v plavkách nikdo nebalil. Neudržela jsem se a vyštěkla po něm.
Věta č.4:
Ježiš co je?
Věta č.5:
To je moje sestra.
Aneta je zaneprázdněná školou, kámoši rozlezlí po dovolených... Barman, se kterým jsem se vyspala, už mi asi fakt nezavolá. Co s létem? Trochu se bojím nutkání užít si ho plnými doušky. Podobně jako loni, ještě než začalo moje klášterní období.
...a pár vět ještě přihodím:
Jsi jediná, které jsem tohle řekl.
Tohle běžně nedělám.
Jsou to věky, co jsem s někým byl...
Však spolu nemusíme spát.
Nikdy bych nebyl nevěrný.
...a myslím, že není nutné připomínat, že se tyhle magické žvásty dají pohodlně přehodit i do opačného rodu.
A tak vyhlašuju anketu!
Jakou nejstupidnější větu jste kdy slyšeli a raději byste si vrazili dvoustovkovej hřebík do ucha, aby pěkně vylezl uchem druhým, než byste ji kdy slyšeli znovu?
Přidávám jedno moudro na závěr:
“Často musíme poslouchat i to, co se nám nelíbí, abychom děkovali pánu Bohu za dobrý sluch a zdravý rozum!”
Zase jsem začala randit. Zase je to jako pokaždé. Devět z deseti by mě na rukou nosilo, jediný, kterému bych padla k nohám, na mě z vysoka sere. That’s life.
Maratónem na kamarádčinu svatbu na otočku do Hradce jsem vyhrála sázku, která pro jednou odpustí pravidlo šestého rande. Podotýkám, že svatba byla v pátek, a už včera jsem si svou výhru vybrala. Ne všechna vítězství přinášejí v konečném důsledku i vítězný pocit. Hodinu jsem se cukala a měla jsem hubu plnou keců, o tom, jak se ode mě nedá čekat víc. Když nedá, tak nedá. Možná proto to nakonec trvalo asi tři minuty a já se pak hned zvedla a šla domů. Ani tričko jsem si nestihla sundat. Nu což, aspoň vím, že frigidní nejsem a ona hořká zkušenost s Arabem mě nepoznamenala tolik, jak jsem si původně myslela.
A tak mě v souvislosti s těmi pár událostmi za poslední týden napadlo pár vět, které by měly být ze slovníku naprosto vyškrtnuty:
Věta č.1:
Zavolám Ti!
Po dlouhé době jsem se připojila na skype účet, který jsem si kdysi vytvořila pro nové známosti. Čekala tam žádost o kontakt. V naivní víře, že se jedná o dotyčného, s kterým jsem se předchozí večer domluvila, jsem si kontakt přidala.
“Ahoj, kdo jsi?” byla jeho první věta. Prý měl ode mě pozvánku a protože nešlo odpovědět, tak si mě přidal. Dali jsme se do řeči. Včera jsem ho šla pozdravit na jeho koncert. Jen jsem na něj zamávala, chvíli se usmívala zpovzdálí a když se zvedl vítr, utíkala jsem pryč. Pár pohledů, pár úsměvů, ani jedno slovo... O hlavu menší ženáč s dvěma dětmi. Ale sympaťák. Hezky “anonymně” si píšeme pěkné prasárny. Vlastně ani nevím, k čemu se schyluje... Pravděpodobně k ničemu, je to ten typ “slušného chlapa”.
Věta č.2:
Dal bych si říct...
Byla jsem na rande s týpkem, který se mi vážně líbil. Mohl by mít lepší figuru, ale byl milej, chytrej, megaschopnej, z podobné branže jako já... Byla jsem mu totálně volná.
Věta č.3:
Tak si nějak dáme vědět.
Když jsem byla na koupáku, pořád na mě civěl jeden chlapík, který měl vedle sebe nějakou slečnu. Pořád jsem se kontrolovala, jestli mi někde něco neleze (o faldech nemluvím), nebo jestli nemám čokoládu na obličeji. Nikdy mě v plavkách nikdo nebalil. Neudržela jsem se a vyštěkla po něm.
Věta č.4:
Ježiš co je?
Věta č.5:
To je moje sestra.
Aneta je zaneprázdněná školou, kámoši rozlezlí po dovolených... Barman, se kterým jsem se vyspala, už mi asi fakt nezavolá. Co s létem? Trochu se bojím nutkání užít si ho plnými doušky. Podobně jako loni, ještě než začalo moje klášterní období.
...a pár vět ještě přihodím:
Jsi jediná, které jsem tohle řekl.
Tohle běžně nedělám.
Jsou to věky, co jsem s někým byl...
Však spolu nemusíme spát.
Nikdy bych nebyl nevěrný.
...a myslím, že není nutné připomínat, že se tyhle magické žvásty dají pohodlně přehodit i do opačného rodu.
A tak vyhlašuju anketu!
Jakou nejstupidnější větu jste kdy slyšeli a raději byste si vrazili dvoustovkovej hřebík do ucha, aby pěkně vylezl uchem druhým, než byste ji kdy slyšeli znovu?
Přidávám jedno moudro na závěr:
“Často musíme poslouchat i to, co se nám nelíbí, abychom děkovali pánu Bohu za dobrý sluch a zdravý rozum!”
středa 31. července 2013
Pár dobrých rad
Když jsem před časem asi po půl roce skypovala se svým bráchou, který žije v zahraničí, došlo mi, jak posunuté hranice mám. Plakal si do klávesnice, že prý je jeho život nudný, že se nic neděje a že mu přijdou všechny dny stejné... snažila jsem se vybavit si nějaký den, o kterém bych mohla hrdě prohlásit, že mi nesplývá s ostatními.
Byla to jedna sobota, kdy jsem po kalbě přišla v pět ráno, spala asi do desíti a pak celý den jen čuměla do stropu. Bylo to boží! Ten pocit - tak, teď jsem tady a všichni mi polibte prdel - bych vyvážila zlatem.
Za normální pokládáme to, co je nejčastější. Když máte ze života horskou dráhu, logicky budete za výjimku považovat eklektickou vyhlídku z ruského kola a ten pianko zážitek se vám do paměti vryje snáz, než stopadesátá zatáčka s otočkou nohama vzhůru.
Ale přesto je tu pár okamžiků, které si napříč těm zkrouceným kolejím budu ještě nějakou chvíli pamatovat, a které vám tu předhodím k pobavení ve formě rad a doporučení. (Ano, dovolím si radit!)
V opilosti přesvědčovat ještě opilejší kámošku, že se ještě zdržíte, a pak skončit v prázdné tělocvičně ve čtyři ráno (jakože na čaj) je blbej nápad. Fakt to nezkoušejte. Je to tak padesát na padesát, že budete mít štěstí na gentlemana, kterému stačí říct NE jen pětkrát, jako jsem měla já. Nebuďte pak naštvaní, když si vás v pět ráno na tramvajové zastávce pohledem změří kdejaká babka, co si jde vystát frontu na rohlíky za korunu dvacet, když i kurva by se za tak rozervané punčochy, rozteklé šminky a rozcuchané vlasy styděla. Taky nefňukejte, když vás pak v tramvaji bude někdo moralizovat stylem “why are Czech women like this”, a rovnou ho s úsměvem kopněte. ...a možná v šest ráno běžte na drink s cizím týpkem, co vás doprovodí od zastávky k vašim dveřím... Mohla by to být zábava! (Já to nezkusila...)
Celý večer odpálkovávat všechny zoufalce a pak neumět utéct před tím největším, též není nejpříjemější. Když si pak budete novou kabelku schovávat před opilcem, který na pozdrav sprchuje pivem, rovnou odejděte, protože by se vám pak mohlo stát, že na ni spadnete, až budete uhýbat před pokusy o polibek. Na větu: “Takže se mnou vážně nepůjdeš?” se odpovídá “Ne, vážně ne, a nevím, proč jsi tak překvapený, když jsem ti to řekla už asi stokrát.” Až dotyčný vystoupí z autobusu, raději se dívejte jinam. Slova jako kurva, mrcha a děvka se odezírají ze rtů až příliš snadno.
Když uvidíte jít po své ulici týpka, co vypadá jako Jude Law, rovnou mu za mě vyškrábejte oči! Vás asi skutečně nepozná. Ani napodruhé. A kdyby náhodou chtěl hned zalézt do prvního obchodu, jakmile vás zahlédne, preventivně po něm hoďte šutr. A když zjistíte, že vám ten svůj posranej bourák, ze kterého vyždíme jen dvěstěsedmdesát, tudíž vrátit se 30 kiláků zpět do Prahy, když vás vykradou, je příliš..., parkuje přímo před vaším vchodem už přes týden, nakreslete mu na přední sklo lihovkou kosočtverec. Prosííím!
Až vám přilítne takhle navečer smska z neznámého čísla a vy se dle jasných indicií (kočko, drink, nezávazně...) dovtípíte, že číslo není neznámé nýbrž smazané, napište tomu nabubřelému Právníkovi, že jo, že se s ním moc rádi uvidíte, a pak ho kopněte do koulí. Já byla méně nápaditá a zahrála si na “hele, nevím, kdo jsi”. Řekla bych, že koule a ego se hojí přibližně stejně dlouhou dobu, co myslíte?
Nechoďte takto v noci po Václaváku. Mohli byste tam potkat Ajťáka, se kterým jste se chvíli “stýkali” někdy před rokem. Dozvíte se, že do Ameriky neodjel a že se... vuala... za tři měsíce žení. (Asi proto, že se tak moc nechtěl vázat a toužil věnovat se svým snům!) Pokud vás to po láhvi sektu trochu vezme, raději se opřete. Třeba se z toho nepoblijete!
A vážně už nechoďte na rande naslepo. Neposílejte si s dotyčným čtrnáct dní jiskřivé zprávy, a když vám sdělí, že si šlape na jazyk, neberte to jen jako drobný žert! ...a okamžitě si spojte fantasy literaturu, love metal a zálibu ve zbraních do správného kontextu. Ne naprosto zcestně, že má každý právo na výjimku... Ale klidně s ním běžte na žádané divadelní představení a seďte ve VIP zóně, ať máte na dohled sexy Romana Zacha. O tom se vám pak v noci může zdát něco peprného naprostým právem!
Nechte si dohodit někoho milého, úspěšného, hezkého a charismatického... a pak mi řekněte, jaké to je.
Přesvědčte se, že teče voda PŘEDTÍM!!!, než se pustíte do uzené makrely.
Neslaďte stévií ve stejném množství jako cukrem. Je stokrát sladší a navíc projímavá.
Neobjednávejte si dietu v prášku za čtyři litry jen proto, že vás kámoška, která byla celý život štíhlá a teď náhle přibrala, přemlouvá. A už vůbec ne, pokud špatně snášíte mléko a vše s ním spojené. Koktejl, který je vanilkový až po vhození tablety, vám po rozmíchání s vodou navodí vzpomínky z dětství. Tedy pokud se vám také stávalo, že jste se čas od času při koupání nalokali mýdlové pěny.
Zvykněte si, že v lidech ve svém okolí vyvoláváte dojem, že vám můžou říct vše a budou chtít od vás slyšet slova útěchy. A hodně rychle si zvykněte, že to budete zažívat i se všemi muži, o kterých jste přesvědčeni, že by byli otci vašich dětí...kdyby už nebyli otci dětí jiných žen. (Kurva!) Nadávejte v tichosti a po pracovní době.
Naučte se čelit pravdě. Fakt, že jste někdy k smíchu sami sobě, je osvobozující!
Suma sumárum... po měsíční kosmické dietě (nic z toho, co se jí, vlastně není k jídlu) budu sice olezlá, ale měla bych zhubnout minimálně deset kilo (asi ji vyvinulo NASA). Přípravek proti plešatění má u žen až devadesátiprocentní účinnost, tak bych snad brzy mohla mít krásnou hustou hřívu. Řasy si nechám nalepit v pátek, plastiku prsou... na tu budu šetřit. A až budu modelka, co se naučí říkat: “Wow, to je ohromně zajímavé, to jsem neměla tušení, že jsi tak dobrý...” potkám prince, který bude
vysoký
krásný
svalnatý
charismatický
stylový
zábavný
úspěšný
prachatý
a zamilujeme se do sebe a budeme spolu žít dlouhý život plný dobrodružství, lásky, vášně, souznění...
Tu o Popelce už znáte. O Karkulce též... nachystám pro vás remake Šíleně smutné princezny!
Byla to jedna sobota, kdy jsem po kalbě přišla v pět ráno, spala asi do desíti a pak celý den jen čuměla do stropu. Bylo to boží! Ten pocit - tak, teď jsem tady a všichni mi polibte prdel - bych vyvážila zlatem.
Za normální pokládáme to, co je nejčastější. Když máte ze života horskou dráhu, logicky budete za výjimku považovat eklektickou vyhlídku z ruského kola a ten pianko zážitek se vám do paměti vryje snáz, než stopadesátá zatáčka s otočkou nohama vzhůru.
Ale přesto je tu pár okamžiků, které si napříč těm zkrouceným kolejím budu ještě nějakou chvíli pamatovat, a které vám tu předhodím k pobavení ve formě rad a doporučení. (Ano, dovolím si radit!)
V opilosti přesvědčovat ještě opilejší kámošku, že se ještě zdržíte, a pak skončit v prázdné tělocvičně ve čtyři ráno (jakože na čaj) je blbej nápad. Fakt to nezkoušejte. Je to tak padesát na padesát, že budete mít štěstí na gentlemana, kterému stačí říct NE jen pětkrát, jako jsem měla já. Nebuďte pak naštvaní, když si vás v pět ráno na tramvajové zastávce pohledem změří kdejaká babka, co si jde vystát frontu na rohlíky za korunu dvacet, když i kurva by se za tak rozervané punčochy, rozteklé šminky a rozcuchané vlasy styděla. Taky nefňukejte, když vás pak v tramvaji bude někdo moralizovat stylem “why are Czech women like this”, a rovnou ho s úsměvem kopněte. ...a možná v šest ráno běžte na drink s cizím týpkem, co vás doprovodí od zastávky k vašim dveřím... Mohla by to být zábava! (Já to nezkusila...)
Celý večer odpálkovávat všechny zoufalce a pak neumět utéct před tím největším, též není nejpříjemější. Když si pak budete novou kabelku schovávat před opilcem, který na pozdrav sprchuje pivem, rovnou odejděte, protože by se vám pak mohlo stát, že na ni spadnete, až budete uhýbat před pokusy o polibek. Na větu: “Takže se mnou vážně nepůjdeš?” se odpovídá “Ne, vážně ne, a nevím, proč jsi tak překvapený, když jsem ti to řekla už asi stokrát.” Až dotyčný vystoupí z autobusu, raději se dívejte jinam. Slova jako kurva, mrcha a děvka se odezírají ze rtů až příliš snadno.
Když uvidíte jít po své ulici týpka, co vypadá jako Jude Law, rovnou mu za mě vyškrábejte oči! Vás asi skutečně nepozná. Ani napodruhé. A kdyby náhodou chtěl hned zalézt do prvního obchodu, jakmile vás zahlédne, preventivně po něm hoďte šutr. A když zjistíte, že vám ten svůj posranej bourák, ze kterého vyždíme jen dvěstěsedmdesát, tudíž vrátit se 30 kiláků zpět do Prahy, když vás vykradou, je příliš..., parkuje přímo před vaším vchodem už přes týden, nakreslete mu na přední sklo lihovkou kosočtverec. Prosííím!
Až vám přilítne takhle navečer smska z neznámého čísla a vy se dle jasných indicií (kočko, drink, nezávazně...) dovtípíte, že číslo není neznámé nýbrž smazané, napište tomu nabubřelému Právníkovi, že jo, že se s ním moc rádi uvidíte, a pak ho kopněte do koulí. Já byla méně nápaditá a zahrála si na “hele, nevím, kdo jsi”. Řekla bych, že koule a ego se hojí přibližně stejně dlouhou dobu, co myslíte?
Nechoďte takto v noci po Václaváku. Mohli byste tam potkat Ajťáka, se kterým jste se chvíli “stýkali” někdy před rokem. Dozvíte se, že do Ameriky neodjel a že se... vuala... za tři měsíce žení. (Asi proto, že se tak moc nechtěl vázat a toužil věnovat se svým snům!) Pokud vás to po láhvi sektu trochu vezme, raději se opřete. Třeba se z toho nepoblijete!
A vážně už nechoďte na rande naslepo. Neposílejte si s dotyčným čtrnáct dní jiskřivé zprávy, a když vám sdělí, že si šlape na jazyk, neberte to jen jako drobný žert! ...a okamžitě si spojte fantasy literaturu, love metal a zálibu ve zbraních do správného kontextu. Ne naprosto zcestně, že má každý právo na výjimku... Ale klidně s ním běžte na žádané divadelní představení a seďte ve VIP zóně, ať máte na dohled sexy Romana Zacha. O tom se vám pak v noci může zdát něco peprného naprostým právem!
Nechte si dohodit někoho milého, úspěšného, hezkého a charismatického... a pak mi řekněte, jaké to je.
Přesvědčte se, že teče voda PŘEDTÍM!!!, než se pustíte do uzené makrely.
Neslaďte stévií ve stejném množství jako cukrem. Je stokrát sladší a navíc projímavá.
Neobjednávejte si dietu v prášku za čtyři litry jen proto, že vás kámoška, která byla celý život štíhlá a teď náhle přibrala, přemlouvá. A už vůbec ne, pokud špatně snášíte mléko a vše s ním spojené. Koktejl, který je vanilkový až po vhození tablety, vám po rozmíchání s vodou navodí vzpomínky z dětství. Tedy pokud se vám také stávalo, že jste se čas od času při koupání nalokali mýdlové pěny.
Zvykněte si, že v lidech ve svém okolí vyvoláváte dojem, že vám můžou říct vše a budou chtít od vás slyšet slova útěchy. A hodně rychle si zvykněte, že to budete zažívat i se všemi muži, o kterých jste přesvědčeni, že by byli otci vašich dětí...kdyby už nebyli otci dětí jiných žen. (Kurva!) Nadávejte v tichosti a po pracovní době.
Naučte se čelit pravdě. Fakt, že jste někdy k smíchu sami sobě, je osvobozující!
Suma sumárum... po měsíční kosmické dietě (nic z toho, co se jí, vlastně není k jídlu) budu sice olezlá, ale měla bych zhubnout minimálně deset kilo (asi ji vyvinulo NASA). Přípravek proti plešatění má u žen až devadesátiprocentní účinnost, tak bych snad brzy mohla mít krásnou hustou hřívu. Řasy si nechám nalepit v pátek, plastiku prsou... na tu budu šetřit. A až budu modelka, co se naučí říkat: “Wow, to je ohromně zajímavé, to jsem neměla tušení, že jsi tak dobrý...” potkám prince, který bude
vysoký
krásný
svalnatý
charismatický
stylový
zábavný
úspěšný
prachatý
a zamilujeme se do sebe a budeme spolu žít dlouhý život plný dobrodružství, lásky, vášně, souznění...
Tu o Popelce už znáte. O Karkulce též... nachystám pro vás remake Šíleně smutné princezny!
úterý 9. července 2013
Odloučení
Původně jsem měla rozepsaný článek o svém sarkasmu. Byl nudný jako moderní balet. Jen výlev, který si zaslouží rozpačitý potlesk akorát tak za odvahu.
Chci se s vámi podělit konečně o něco jiného než o své znechucení sebou samou a sračkami, které se na mě lepí. (I když hovno, co se nelepí, je jen suchý bobek bez fantazie...)
K zamyšlení mě donutil film Detachment. Nebudu vás otravovat intelektuálními žvásty o hloubce a kontextualitě tohoto artového snímku, který odvážně sahá po niterném absolutnu... (Oukej, tak jsem to zkusila - pokud jste předchozí větě nerozuměli, tak se plácám po rameni!)
Občas, když se večer toulám ulicemi, mám tendence koukat lidem do oken, naslouchat cizím rozhovorům a sledovat běžné situace. Taková emelpéčka. (Pozn. autora: MLP rovná se Malý lidský příběh; terminus technicus z jedné vysokoškolské přednášky na téma Psychologie v mediích vedené dvěma namyšlenými floutky odkudsi z Mafry.) Jsou to chvíle, kdy mám pocit, že jsem na malý okamžik součástí něčeho mně naprosto vzdáleného, něčeho, co se mě vůbec netýkalo, dokud se můj život s těmito momenty a lidmi, kteří je prožívají, neprotnul.
Ona je to samozřejmě blbost největšího kalibru, ale na chvíli vás to vytrhne ze sobeckého hloubání nad sebou samými. O jakých okamžicích mluvím?
Když vidíte ženskou, jak se jí mezi dlažebními kostkami zasekne podpatek.
Za oknem zahlédnete chlapíka dloubaje se v nose.
Slyšíte rozčíleného dredáče do telefonu řvát na svou (asi) holku, že je kráva.
Přidržíte babce o berlích dveře a ona se vám svěří, že jde koupit vnoučatům Lipo.
A tenhle film? Chtěla jsem si povinně odkroutit svých třicet sedů lehů a deset dřepů, místo toho jsem se přistihla, že sedím zkroucená před počítačem a žeru Adriena Brodyho s otevřenou pusou. Ten biják mě naprosto pohltil - stejně jako hlavní hrdina své studenty - nepodbízivě, neagresivně... naprosto čistě ve své upřímné zpovědi.
Kolik je na světě bolesti? Kolik je jí skryté a jak moc jsme vůči ní zatvrzelí a slepí? Kdo si troufne říct, že nikdy nebyl lhostejný k někomu, kdo v daný moment třeba potřeboval jen podat kapesník? Kolik emelpéček jsme za svůj život raději vyignorovali, než abychom si přiznali, že nám do toho něco je, když už jsme toho natolik součástí, že to alespoň vidíme? Jak moc se chceme odloučit od své vlastní zodpovědnosti k tomu, jací bychom si přáli být? A jak moc toužíme po tom, aby ostatní nebyli stejní, když jsme to zrovna my, kdo ten kapesník potřebuje podat?
A tak dávám jedno determinační moudro na závěr:
Člověk je jako kámen hozený do řeky. Až čas, složení vody a síla proudu ukážou, co z něj nakonec bude. V něčem se ale přeci jen lišíme - v materiálu, ze kterého jsme stvořeni, a který předem určí, jak moc se tím vším necháme narušit, ohodblovat, otlouct a rozmělnit, než se rozpadneme na prach.
Chci se s vámi podělit konečně o něco jiného než o své znechucení sebou samou a sračkami, které se na mě lepí. (I když hovno, co se nelepí, je jen suchý bobek bez fantazie...)
K zamyšlení mě donutil film Detachment. Nebudu vás otravovat intelektuálními žvásty o hloubce a kontextualitě tohoto artového snímku, který odvážně sahá po niterném absolutnu... (Oukej, tak jsem to zkusila - pokud jste předchozí větě nerozuměli, tak se plácám po rameni!)
Občas, když se večer toulám ulicemi, mám tendence koukat lidem do oken, naslouchat cizím rozhovorům a sledovat běžné situace. Taková emelpéčka. (Pozn. autora: MLP rovná se Malý lidský příběh; terminus technicus z jedné vysokoškolské přednášky na téma Psychologie v mediích vedené dvěma namyšlenými floutky odkudsi z Mafry.) Jsou to chvíle, kdy mám pocit, že jsem na malý okamžik součástí něčeho mně naprosto vzdáleného, něčeho, co se mě vůbec netýkalo, dokud se můj život s těmito momenty a lidmi, kteří je prožívají, neprotnul.
Ona je to samozřejmě blbost největšího kalibru, ale na chvíli vás to vytrhne ze sobeckého hloubání nad sebou samými. O jakých okamžicích mluvím?
Když vidíte ženskou, jak se jí mezi dlažebními kostkami zasekne podpatek.
Za oknem zahlédnete chlapíka dloubaje se v nose.
Slyšíte rozčíleného dredáče do telefonu řvát na svou (asi) holku, že je kráva.
Přidržíte babce o berlích dveře a ona se vám svěří, že jde koupit vnoučatům Lipo.
A tenhle film? Chtěla jsem si povinně odkroutit svých třicet sedů lehů a deset dřepů, místo toho jsem se přistihla, že sedím zkroucená před počítačem a žeru Adriena Brodyho s otevřenou pusou. Ten biják mě naprosto pohltil - stejně jako hlavní hrdina své studenty - nepodbízivě, neagresivně... naprosto čistě ve své upřímné zpovědi.
Kolik je na světě bolesti? Kolik je jí skryté a jak moc jsme vůči ní zatvrzelí a slepí? Kdo si troufne říct, že nikdy nebyl lhostejný k někomu, kdo v daný moment třeba potřeboval jen podat kapesník? Kolik emelpéček jsme za svůj život raději vyignorovali, než abychom si přiznali, že nám do toho něco je, když už jsme toho natolik součástí, že to alespoň vidíme? Jak moc se chceme odloučit od své vlastní zodpovědnosti k tomu, jací bychom si přáli být? A jak moc toužíme po tom, aby ostatní nebyli stejní, když jsme to zrovna my, kdo ten kapesník potřebuje podat?
A tak dávám jedno determinační moudro na závěr:
Člověk je jako kámen hozený do řeky. Až čas, složení vody a síla proudu ukážou, co z něj nakonec bude. V něčem se ale přeci jen lišíme - v materiálu, ze kterého jsme stvořeni, a který předem určí, jak moc se tím vším necháme narušit, ohodblovat, otlouct a rozmělnit, než se rozpadneme na prach.
pondělí 17. června 2013
Lamačka srdcí
Poté, co jsem si objektivně přiznala, že se mě okouzlující arabský podnikatel skutečně pokusil znásilnit, a racionálně jsem vydedukovala, že jeho sladké povídačky o tom, jak s bývalou přítelkyní spolu žijí jen kvůli byznysu, a že projížďky noční Prahou v jeho bouráku, drahé večeře a drinky v nejlepších barech v Praze byly jen prostředkem, jak mě akorát ojet, a pak se spokojeně vrátit do teplé náruče své milé, jsem zapřemýšlela.
Musím v sobě zapřít pocit, že dělat rozruch ve chvíli, kdy si do dané situace sama naběhnu svou naivní vírou v lidskou dobrotu, je neoprávněné. Ba naopak - je to více než na místě. Jen tak si člověk zachová svou fyzickou integritu a emocionální suverenitu. (Obě jsou v mém případě již značně narušené, ale stále se z těch rozmatlaných kousků dá složit něco, co může fungovat a přirozeně to zabrání nucené dovolené v Bohnicích!)
Asi po dvou měsících psaní neurčitých smsek jsem nakonec našla čas a zašla na rande naslepo. Přísahám, že už poslední! Bylo to fajn, ale...
Ten samý den jsem svolila k rande s chlapem, který si mě vyhlídl ten “osudný večer” před fiaskem s Arabem. Bylo to fajn, ale...
Téhož večera jsem skončila v baru, kam jsem šla za mladičkým Ňuňánkem s jasným cílem. Mohlo to být fajn, ale...
Příliš mnoho zážitků na jediný den. Dobrý oběd, deset kopečků zmrzliny, litr vína, taška čokolády, pizza v jedenáct večer (dietologové, rvěte si vlasy!) a asi deset chlapů, kteří by se porvali o to, koho si odvedu domů.
Zběsile jsem tančila se skupinou Němčourů na výletě a asi pětkrát se rozloučila s roztomilým ženáčem, co měl v levé kapse modré tričko pro syna a v levé růžové pro dceru. Obě s Krtečkem.
Asi desetkrát jsem za ten den slyšela, že jsem velmi atraktivní žena, minimálně stopadesátkrát, že jsem hrozně roztomilá, dvacetkrát “you are amazingly beautiful woman” a aspoň pětkrát, že jsem sexy a super hot. Dokážete si představit, jak báječně zní, když banda nadrženejch turistů unisono zpívá “We will, we will rock you!” a vůbec se neostýchá jedno slovo impertinentně zaměnit? Romantika, že by jeden dojetím zamáčkl slzu.
Asi ve tři ráno se ke mě už poněkolikáté vrátil onen roztomilý ženáč, jehož prsten se na ruce blyštil jako slza na tváři patnáctky, co právě přišla o panenství.
On:
“I love you!”
Já:
“I love you too but go back to your wife, give your presents to your children and have a life full of happiness!”
Ten zbytek soudnosti, který mi zbyl, mi dovolil mu dát akorát tak polibek na tvář. Jistě na mě doteď myslí a nemůže spát... chuďátko malej.
Nakonec jsem si báječně zatančila s Ňuňánkovým kamarádem, (...dobře, tak se mnou málem flákl o zem, ale byl to jeden z mála chlapů, kterými jsem se kdy nechala vést!) a jeho nechala spokojeně se líbat se spolužačkou jeho bývalé. Tak moc mu na holkách nezáleží, že najednou nevidí napravo nalevo a světe div se - ani nemyslí na sex! Zase jsem měla pravdu a zase to nakoplo mé ego.
Když se mi asi ve čtyři ráno můj tanečník nabídl, že mě doprovodí domů, z plných plic jsem se musela zasmát a odmítnout ho se slovy: “Je to od tebe velmi galantní, ale já to zvládnu sama!”
Zlatým hřebem večera bylo, když jsem před barem ještě potkala onu skupinku rozverných německých turistů. Jeden ke mě přistoupil a do očí mi řekl: “You are such a whore!”
Takže pozor - definice kurvy se v dnešní moderní společnosti značně změnila. A neřekla bych, že ku prospěchu žen, které odmítají mít sex s náhodným kolemjdoucím.
A víte, co je nejzábavnější? Že do kurvy vám zpravidla nadá jen ten, se kterým se nevyspíte!
V taxíku jsem si ještě přečetla smsku od muže “rande č.2”.
JSEM DO TEBE BLAZEN!
Tak byla neděle ve znamení univerzální smsky:
“Jsi bajecnej chlap, ale ja to mam komplikovane a nikam by to se mnou nevedlo.”
Poslala jsem ji třikrát na tři různá čísla a konečně tak od sebe odstřihla svůj pocit viny vůči sobě samé. Za drink, zmrzlinu ani doprovod domů taxíkem se s chlapama nespí!
Tolik srdcí jsem za jeden den zlomila? Ale běžte... A co to mé, hm? Zítra zavolám psychoterapeutovi, kterého mi doporučila Aneta. Šest kil za jedno sezení. To jsou čtyři redbuly s vodkou nebo obstojná kabelka z výprodeje. Holt život přináší různá překvapení!
Musím v sobě zapřít pocit, že dělat rozruch ve chvíli, kdy si do dané situace sama naběhnu svou naivní vírou v lidskou dobrotu, je neoprávněné. Ba naopak - je to více než na místě. Jen tak si člověk zachová svou fyzickou integritu a emocionální suverenitu. (Obě jsou v mém případě již značně narušené, ale stále se z těch rozmatlaných kousků dá složit něco, co může fungovat a přirozeně to zabrání nucené dovolené v Bohnicích!)
Asi po dvou měsících psaní neurčitých smsek jsem nakonec našla čas a zašla na rande naslepo. Přísahám, že už poslední! Bylo to fajn, ale...
Ten samý den jsem svolila k rande s chlapem, který si mě vyhlídl ten “osudný večer” před fiaskem s Arabem. Bylo to fajn, ale...
Téhož večera jsem skončila v baru, kam jsem šla za mladičkým Ňuňánkem s jasným cílem. Mohlo to být fajn, ale...
Příliš mnoho zážitků na jediný den. Dobrý oběd, deset kopečků zmrzliny, litr vína, taška čokolády, pizza v jedenáct večer (dietologové, rvěte si vlasy!) a asi deset chlapů, kteří by se porvali o to, koho si odvedu domů.
Zběsile jsem tančila se skupinou Němčourů na výletě a asi pětkrát se rozloučila s roztomilým ženáčem, co měl v levé kapse modré tričko pro syna a v levé růžové pro dceru. Obě s Krtečkem.
Asi desetkrát jsem za ten den slyšela, že jsem velmi atraktivní žena, minimálně stopadesátkrát, že jsem hrozně roztomilá, dvacetkrát “you are amazingly beautiful woman” a aspoň pětkrát, že jsem sexy a super hot. Dokážete si představit, jak báječně zní, když banda nadrženejch turistů unisono zpívá “We will, we will rock you!” a vůbec se neostýchá jedno slovo impertinentně zaměnit? Romantika, že by jeden dojetím zamáčkl slzu.
Asi ve tři ráno se ke mě už poněkolikáté vrátil onen roztomilý ženáč, jehož prsten se na ruce blyštil jako slza na tváři patnáctky, co právě přišla o panenství.
On:
“I love you!”
Já:
“I love you too but go back to your wife, give your presents to your children and have a life full of happiness!”
Ten zbytek soudnosti, který mi zbyl, mi dovolil mu dát akorát tak polibek na tvář. Jistě na mě doteď myslí a nemůže spát... chuďátko malej.
Nakonec jsem si báječně zatančila s Ňuňánkovým kamarádem, (...dobře, tak se mnou málem flákl o zem, ale byl to jeden z mála chlapů, kterými jsem se kdy nechala vést!) a jeho nechala spokojeně se líbat se spolužačkou jeho bývalé. Tak moc mu na holkách nezáleží, že najednou nevidí napravo nalevo a světe div se - ani nemyslí na sex! Zase jsem měla pravdu a zase to nakoplo mé ego.
Když se mi asi ve čtyři ráno můj tanečník nabídl, že mě doprovodí domů, z plných plic jsem se musela zasmát a odmítnout ho se slovy: “Je to od tebe velmi galantní, ale já to zvládnu sama!”
Zlatým hřebem večera bylo, když jsem před barem ještě potkala onu skupinku rozverných německých turistů. Jeden ke mě přistoupil a do očí mi řekl: “You are such a whore!”
Takže pozor - definice kurvy se v dnešní moderní společnosti značně změnila. A neřekla bych, že ku prospěchu žen, které odmítají mít sex s náhodným kolemjdoucím.
A víte, co je nejzábavnější? Že do kurvy vám zpravidla nadá jen ten, se kterým se nevyspíte!
V taxíku jsem si ještě přečetla smsku od muže “rande č.2”.
JSEM DO TEBE BLAZEN!
Tak byla neděle ve znamení univerzální smsky:
“Jsi bajecnej chlap, ale ja to mam komplikovane a nikam by to se mnou nevedlo.”
Poslala jsem ji třikrát na tři různá čísla a konečně tak od sebe odstřihla svůj pocit viny vůči sobě samé. Za drink, zmrzlinu ani doprovod domů taxíkem se s chlapama nespí!
Tolik srdcí jsem za jeden den zlomila? Ale běžte... A co to mé, hm? Zítra zavolám psychoterapeutovi, kterého mi doporučila Aneta. Šest kil za jedno sezení. To jsou čtyři redbuly s vodkou nebo obstojná kabelka z výprodeje. Holt život přináší různá překvapení!
úterý 11. června 2013
Just another story
Ráda bych se s Vámi podělila o další svůj teď už úsměvný zážitek. Pěkně jsem dostala přes zadek. Jistě v tom cítíte kapku sexuálně laděného sarkasmu.
Netrvalo to ani týden! (Pozitivní je, že interval od “poznání” po “zlomené srdce” se pomalu zase začíná prodlužovat.) Potkala jsem v baru muže. Cizince.
Byla jsem už na odchodu a nic jsem od toho nečekala, nic jsem nechtěla, jen si povykládat, zakroutit se a jít spokojeně spát. Asi právě proto, že to byl cizinec z “jižních krajin”. Možná si i pamatujete můj nezapomenutelný postelový zážitek s Arabem, ze kterého se mi chtělo zvracet ještě dobře měsíc, po kterém jsem se zařekla, že se "čmoudem" už nikdy nic! (Mimochodem, toho jsem ten večer v onom baru také potkala a nakonec to bylo docela milé, i když trochu trapné, setkání). Toho dne mi bohatě stačilo dozvědět se, že je naprosto nepochopitelné, že “někdo tak studený jako já může dělat svou práci a že se klientům s nikým v životě snad ani hůř pracovat nemůže”. To chtělo drink (dva, tři...), uznejte.
Randila jsem s oním mužem týden. scházeli jsme se téměř každý den. Byl to docela adrenalin. Říct otci, že mám něco s muslimem, sedne na první vlak a přijede mě vyliskat.
No a tak jsem odolávala, poslouchala jeho řeči o (ex)girlfriend a jak mají serious problems. (Děvče si jen vyrazilo na čtrnáct dní za moře...) Trochu jsme bojovali, hodně se smáli, příliš mě ošmatlával, výborně jsem se za ten týden najedla. (O noci na pohotovosti, kdy doktoři rozháněli jeho silnou alergickou reakci na plody moře povykládám třeba někdy jindy...)
Hrozně mě chtěl, on je přece dobrý člověk, Aláh vidí všechno...
Když jsem se najednou ocitla uprostřed noci u něj doma a ani nevěděla jak, bylo vymalováno. Málem jsme se porvali. Pravidlo šesti rande a čtrnácti dnů je ve mně už tak hluboce zakořeněno, že i kdybych se měla udělat už jen samotnou myšlenkou na sex, nepovolím. (Co naplat, že jsem sex neměla dá se říct rok!!!) Mám pár modřin a polámané ego.
Ve čtyři hodiny ráno mě prakticky vykopl z bytu. Stála jsem na sídlišti u lesa kdesi v prdelákově a zoufale volala s taxikářem, který nemohl trefit.
“Nemám ponětí, kde jsem, ale hlavně už přijeďte a odvezte mě domů!” Naštěstí pak pořád něco vykládal, tak jsem ani neměla šanci se fest rozbrečet.
Aneta, která teď randí s týpkem, kterého já jsem v baru odkopla kvůli Peterovi from Australia, a je to mimochodem moc hezkej a milej chlap, ani neví, že i po tom všem jsem mu ještě napsala zprávu a vážně si myslela, že něco z toho, co říkal, mohla být pravda.
“I am comming for my girlfriend to the airport so I will call you when I have time!” Tón jeho hlasu netřeba popisovat. Takový výsměch jsem naposled poznala na základní škole, když mi bylo řečeno, že vorvaň prostě nikdy nebude aquabella.
Když jsem vedle něj seděla na gauči a on mi vysvětloval, že sestra jeho přítelkyně, tedy expřítelkyně, ráno přijede a že by bylo hloupé, kdyby mě tam našla, řekla jsem mu: “Víš, už jsem pár mužů poznala, s pár jsem i spala, proto to, co říkáš zní zase jenom jako “just another story”!
Schválně! Myslíte, že kdybych se s ním vyspala, začal by mě milovat až za hrob?
Ačkoli na mě byla Aneta pyšná, že jsem se k tomu postavila čelem a smazala veškeré kontakty na něj, ještě jsem včera večer poslala jednu hysterickou zprávu na číslo, ze kterého mi volal. V ní jsem se omluvila za své chování a snažila se mu vysvětlit, že bych chtěla být s ním. ...možná jsem se u toho, jak se snažil dostat se mi násilím mezi stehna, fest praštila do hlavy, nemyslíte?
Až jsem se musela sama sobě zasmát. Smazána veškerá historie volání, smsek, všechna čísla. Zbylo mi jen “just another story” do mého deníčku.
pondělí 27. května 2013
Peter from Australia
...nacházíme se v existenciálních situacích, kdy už neřešíme “být či nebýt” jako stav na pomezí života a smrti, ale jsoucno v meziprostoru marnosti a naplnění...
Jedu tramvají a poslouchám dvě intelektuálky žvanit o těchto s prominutím hovnech. Zrovna, když přemítám, jak báječný večer jsem zažila v sobotu po pracovním večírku v nejznámějším musicbaru v Praze. Danced all night with Peter from Australia.
Pamatujete si můj dávný článek o Otci mých dětí? Kam se ten nýmand na něj hrabal. To je totiž tak... dělím muže na: otec mých dětí a ti ostatní.
Za poslední dobu jsem potkala spousty “těch ostatních”. Například dvaadvacetiletého Ňuňánka minulý týden, kterého jsem si dotáhla z baru domů, a namísto vášnivé noci jsem ho málem poblila od hlavy až k patě. (Ale byl to gentleman!) ...stejně tak všichni ti muži, se kterými jsem byla na pár smutných rande plných falešných úsměvů a plkání o ničem. Byli to ti ostatní, kvůli kterým jsem věděla, že nemá smysl ani plýtvat šamponem na vlasy.
A tak se tak na pomezí dobré nálady a totální opilosti vlním pod pódiem a najednou se dav rozestoupí a tam stojí ON. Peter from Australia - otec mých dětí. Vysoký, tmavovlasý, pěkně oblečený, prostě šarmantní chlap!
Když kolem třetí ráno odcházel, držela jsem ho a nechtěla pustit. “Man of my life is leaving, oh God! Love of my life is ended!” Jeho kamarád si právem ťukal na čelo a táhl ho ode mě pryč.
Za svítání jsem šla prázdnou Prahou na deseticentimetrových šteklích a v hlavě jsem měla tolik nových podnětů. Jak zmatená lesní včela časně zjara! Ten svalnatý čechoněmec, co se ptal, kdeže to teda spíme, měl prostě smůlu. Jen jsem mu zamávala a s úsměvem řekla "někdy příště"! Jak bych mohla lásku svého života hned tak zkraje vztahu podvést???
Ráno jsem zjistila, že Peter vůbec nebyl z Austrálie, nýbrž z Rakouska a jmenoval se Dieter... Na ušmudlané vizitce, která mi vypadla z podprsenky bylo rozmazané telefonní číslo. Na mail mi neodepsal... A taková to byla láska!
Nezměním se. Už jsem na to stará a příliš mě takové chvíle povzbuzují. Nevěřila jsem, že ještě vůbec existuje muž, který by mě dokázal takto zvednout ze židle - z toho alkoholem a depresema urousaného deliria... Existuje! Je to dobré. Týden na něj budu myslet, pak se budu chtít zabít, a nakonec potkám zase někoho jiného... kdo se mi bude po desíti redbullech s vodkou zdát jako vhodný kandidát na to, abych s ním spojila své DNA.
…a tak mě napadá... ony ty dvě divné a pravděpodobně sjeté intelektuálky dnes v tramvaji nebyly zase tak daleko od pravdy!!!
sobota 4. května 2013
Akce/reakce
Jsem prolhaná píča a blbka, když řeším svá stehna. Mám ráda své čtenáře. I ty, co se ke mě vracejí, aby mě mohli urážet.
Mám dovolenou. Tak si dovoluju. Nicnedělání, pojídání hnusné devadesátiprocentní čokolády, která se lepí na zuby jak hovno na pemprsku, přešívání starého oblečení, které stejně už nikdy nebudu nosit, a popíjení tátova Merlotu. Ó pozor - pozdní sběr.
A zeleninový salát je stejně nejlepší s majonézou. Tou pravou, ne nějakým jogurtovým šitem.
Vrací se vzpomínky, když máte v hlavě prázdno? Asi.
Minulý víkend jsem strávila s Opravářem na horách. Bylo to fajn, ale asi jako jediná jsem nepochopila, o co vlastně šlo. Proč jsme měli samostatný pokoj, ačkoli v ostatních pokojích byly volné postele? Asi jsem neměla tolikrát říkat, že na mě leze jaro. Kolikrát jsem mu říkala, že s muži, na kterých mi záleží nespím?
...tak spím s bývalým kolegou Taťkou. A ne, opravdu ho nemiluju, a ani v koutku své alkoholem a emocionálním sebemrskačstvím probublané duše netoužím, abychom my dva byli spolu a měli kopu dětí. Nezajímá mě, co říká, co si myslí, co (jestli vůbec něco) cítí. Vlastně jsem ráda, když se na základě pár peprných smsek, vyměněných díky myšlenkám pohlazeným alespoň jednou promilí, setkáme a já si po sprše pod župan nevezmu ani kalhotky.
Čtyři dny utekly jak voda. Neudělala jsem ani jeden sed leh a nenapsala ze své plánované sladkobolné knihy ani řádku.
A měla jsem dnes v noci sen. O bývalém příteli, jak “tu věc” mezi námi, která se stala už skoro před dvěma lety, vnímá jen jako malou hádku, a chce to vše výjimečné, co bylo mezi námi, dát zase do pořádku. Tak zoufale jsem nechtěla. Každý jeho dotyk bolel a z celé své podstaty jsem chtěla zakřičet “já tě prostě nechci”! A přesně to jsem potřebovala. Abych si uvědomila, že tenhle člověk už v mém životě spadá do kategorie lidí “radši budu sedět v křesle a čumět do zdi, než bych trávila čas s tebou”.
No a tak to mám.
Na Antického boha myslím. Vzpomínám, jak jsme tehdy spolu jen tak stáli a dívali se jeden druhému do očí a na otázku jeho bratra “vy jste se do sebe zamilovali?” jsme oba chtěli říct “je to tak”. A bylo to tak. Vím to. Je na tom krásné, že se mi to alespoň jednou v životě stalo. A vrací se mi ten okamžik, když se s ním rozjel vlak zpátky na Moravu, a já věděla, že je po všem, a z jeho očí to také bylo patrné. Štve mě, když něco vím, a nelíbí se mi to. Vždycky s tím zkouším bojovat.
Voják už je v bezpečí, v náručí okaté buclaté brunetky. Děvče jako panenka. Jestli se jednou v tom líbezném moravském městě opiju, půjdu k činžáku na náměstí, kde bydlí, podívám se na ten balkón, kde jsem jen v ručníku odklepávala popel z macatých žlutých Davidoffek do plechovky po anabolikách, a hodím mu do okna šutr. Tak moc mu nedokážu odpustit, že mě stejně nepřipravil na veškeré to zoufalství, které je s dnešními stále ještě mladými muži spjaté.
A tak jsem se zařekla, že už nikdy nebudu kvůli žádnému muži plakat. Všímejte si, jak krásně a důstojně napsáno - muž, plakat. Nikoli chlap a brečet/bulet/fňukat.
Má matka, žena, které bude příští týden padesát, má ženatého milence, a po zamyšlení nad těmito fakty se bez skrupulí rozbulí jak pětiletý fracek, na to řekla: “Otázkou je, jestli pláčeme nad těmi muži, nebo nad sebou samými.” Au!
Chci, abyste pochopili, jaká nálada mě v této atmosféře, kterou vytváří bohem zapomenutý kraj, dostihla. Jsem v místě, kde se mlha po stráních valí v polštářích a nasládle voní, slunce nemá jasný obrys, a jelen se k vám olysalým křovím zatoulá stejně snadno, jako opuštěný pes. Nikdy nevíte, zda to, co v dálce tak divně štěká, není vzteklá liška (a věřte, že vzteklinu se ještě zdaleka nepodařilo vymýtit - stejně jako lidskou bláhovost) nebo vlk z Beskyd na výletě. Bučení krav se vám zdá tiché a vzdálené jen do chvíle, než vám mladý býček olízne dlaň.
Nedokážu chtít něco, o čem vím, že pro mě není. Nestojím o muže, který nestojí o mě, nechci dělat věci, které mi nejdou. Držím se zákonu akce/reakce.
Jeden táhne, druhý se veze.
Mínus přitahuje plus.
Je štěstí reakcí na akci nebo akcí po reakci?
Když jsem dnes pod stolem hledala špendlík, vzala jsem si magnet. Tak se ptám: Až se konečně stanu magnetem pro to, co hledám, mám jistotu, že ten svůj špendlík najdu? Že se nepopíchám a že on už nikoho jiného neo/popíchá?
Bojím se, že ne, protože magnet už je zpátky na lednici a já si musela nakonec koleno zalepit náplastí s kačerem Donaldem. Navíc se mi na ten zpropadený magnet chytil druk, který tátovi odletěl z kalhot, když se zhluboka nadechl po vydatném srnčím guláši .
středa 24. dubna 2013
Výprodej
Musíte pochopit, že je přirozené, jak dlouho to trvalo.
Netvrdím, že jsem zpět v plné síle, ale postupně nabírám dech. Už jsem se
prostě cítila jako příliš veřejná a s tím byla spojená i jistá ohroženost.
Tím, že za poslední dobu, kdo prošel kolem, něco si ze mě urval, připadala jsem
si, jako bych stála ve výloze s holou prdelí, a solidně mi na ni táhlo
zadními dveřmi, kde neustále někdo šmíroval a čekal na vhodnou příležitost mi
ji nakopat. Tak jsem ji měla prostě akorát chvíli sevřenou a nechtěla jsem se
moc nakrucovat.
Vzpomínáte si, když jsem sepsala své desatero Jsem příliš
stará na…? A pamatujete si tu pasáž o minisukni? Tak houby… V pondělí jsem
si vzala tak krátkou sukni, že mě od holého zadku dělily jen dva centimetry. A
žádné legíny – normální černé punčochy. Pěkně jsem ukázala ta svá macatá
stehna. Tak ještě přefiknout černocha (brrr) a zapsat se do kurzu aquabel. Ať
to vezmem hezky z gruntu!
Za těch pár týdnů jsem stihla odmítnout dalšího chlapa,
dalším se nechat k smrti urazit (jsou ty TOP holky a pak my ostatní), zamyslet
se nad tím, co cítím k Opravářovi (rozešel se s tou jeho prolhanou
bordelářkou), potkat na seznamce Pouličního telefonistu (ano – toho samého
chlapa podruhé v životě stejně šáhlým způsobem – je to znamení? Leda tak
na mém čele říkající JSEM BLBKA.), zasypat si solí ránu po Antickém bohu (Někdy
si připadám jak Prométheus s tím rozdílem, že toho orla pokaždé sama
zavolám.) a prochlastat se k průhlednosti.
Ale prý vypadám odpočatě a pozitivně. Víte, jak je to s leklou
rybou, že? Vždycky sebou ještě trochu mrská…
Kouřím jak parní lokomotiva a z chlastu bobtnám jak
tampón ve vlhkém prostředí. Umělé řasy jsem sundala, vlasy jsem nebyla nechat
vyžehlit týdny, pořádnou manikuru jsem si naposled udělala o Vánocích. Neobleču
žádný džíny (proto sakra nosím elastické sukně), kuří oko se zvětšuje a
brutálně mě bolí kolena (zase se nabízí otázka: Proto, že jsem tlustá, nebo
stará?). Jo a taky jsem švorc. Než přišla výplata, měla jsem na účtě pětikilo. To
se mi nestalo od střední školy.
Tak a teď čekám na vaše vřelé přivítání!
Ve výloze vždycky vidíte to nejlepší. Načančané, sladěné,
exklusivní. Já začínám s výprodejem, kde sice můžete najít poklad, ale
musíte se nejdřív prohrabat hromadou hnusu.
neděle 21. dubna 2013
Blueberry Pie
I'll be back before you say blueberry pie...
B
l
u
e b
e r r
y
p i
e
Asi chápete, že to ještě chvíli potrvá...
A pro ty, kteří nechápou:
http://www.youtube.com/watch?v=WLESwFqDm9k
B
l
u
e b
e r r
y
p i
e
Asi chápete, že to ještě chvíli potrvá...
A pro ty, kteří nechápou:
http://www.youtube.com/watch?v=WLESwFqDm9k
čtvrtek 21. března 2013
Change is Chance
Vážně jsem si myslela, že hůř už být nemůže, že když už jste
na dně, dá se konečně odrazit a plavat zase nahoru za sluncem a čistým
vzduchem.
Hovno! Ještě můžete po krk zapadnout do bláta.
Z těch všech degenů, které jsem za poslední dobu
potkala, se Jude Law ukázal jako ten absolutně největší.
A nakonec mě ještě vykradli.
Anebo ta posloupnost byla naopak? Dvakrát jsem ho do
telefonu poprosila, aby mi přijel pomoct s přestěhováním nejzákladnějších
věcí, dvakrát mě odmítl.
Možná zní legračně, když se díváte na detektiva, jak na váš
vibrátor nanáší stříbrný prášek a říká: „Slečno, už bych vám ale nedoporučoval
to používat…“
Heleďte se, pane, na můj vkus už na to sahalo příliš mnoho
lidí.
Po úterním nechutném mailu od jednoho klienta, ve kterém ze
mě udělal totální krávu, jsem se sesypala. Pravděpodobně mě to
bude definitivně stát místo.
Jsem naprosto vykořeněná. Nevidím před sebou nic, co by mělo
smysl.
Je klidně možné, že člověk, který mě definitivně srazil na
kolena, hrabal se mi ve věcech, prošmejdi l
mi i spodní prádlo a ukradl mi všechno, co mělo nějakou hodnotu, včetně počítače
se všemi mými údaji, tohle právě čte.
Připadám si, jako by mě někdo nahou vykopl na mráz před
tisícový dav, který na mě zírá a směje se mi.
Loučím se. Stěhuju se. Možná definitivně končím.
S blogem, bytem… mým životem.
Neodpustím si:
Největší neštěstí je vždy to naše!
čtvrtek 28. února 2013
Fidži kam se podívám
Přesně vím, proč nosím elasťáky. (Vy si tomu klidně moderně
říkejte legíny!)
Protože jsou mi džíny týden od týdne těsnější a těsnější.
Stoupnout si po třech měsících na váhu by byl definitivní ortel. Ne děkuji,
jedna deprese nad svou zbytečností mi bohatě stačí.
Cítím, že ztrácím jiskru. V práci další pojeb. Jsem
špatná od kosti a nikdo nerozumí, proč tomu nerozumím.
Tak poletím do Ameriky. Sice jen na týden, ale poletím. Na
Fidži se mnou totiž Aneta letět nechce. (A velkou roli v tom hraje ten
Američan, kterého potkala před dvěma týdny na party, kde si mě spletli
s transvestitou.)
Říkala jsem vám o svém stále se opakujícím snu o Fidži? Vždy
se vrací, když se mi v životě vše sype.
Stojím se svou oškubanou cestovní taškou na letišti a hledám
první let na Fidži. Vím, že ani pořádně nevím, kde Fidži leží, co tam je, jakým
jazykem se tam mluví, natož abych věděla, co tam budu dělat a jak dlouho tam
zůstanu.
Prý je tam sopka, tak asi letím skočit do vulkánu, co já
vím…
A tak jsem seděla v bance, brunátná vzteky, že už půl
hodiny čekám, než se mi bude někdo věnovat, a slyším chlapíka za přepážkou, jak
hovoří s nějakým klientem po telefonu.
„Takže vy chcete poslat platební kartu do zahraničí… Kam?
Pardon, na Fidži?“
Dělá si ten chlap ze mě prdel?
Den na to mi přijde smska od kolegy, ať si na iTunes stáhnu
album úžasné zpěvačky. Jak že se jmenuje? Fygi?
Dělá si ten chlap ze mě prdel???
Aneta mi říká:
„To je znamení!“
Já:
„Jo a jaké?“
Aneta:
„Že máme letět do Los Angeles, přece!“
Jo aha. No tak jdeme koupit letenky…
Pár slov o mé jiskře:
Nevadí, že si nejdřív myslel, že jsem převlečenej chlap. Pak
prý najednou uviděl ten můj ženský šarm… Zítra máme třetí rande. Vypadá jak
Jude Law a mně se líbí. Je milej. Ale divnej… Načež mi Aneta říká:
„A nezdá se ti náhodou divnej proto, že je konečně normální?“ Au, ty mrcho! A tak jsem si včera vyzkoušela, jestli to v očích pořád mám, jestli si vystačím se svým vlastním kouzlem a nepotřebuju k tomu třpytivé šaty a afro v šílené barvě na hlavě… Nepotřebuju! Tu jiskru pořád mám a dostatečně velkou na to, aby zaujala i fešného studentíka v tramvaji. Jak osvěžující!
„A nezdá se ti náhodou divnej proto, že je konečně normální?“ Au, ty mrcho! A tak jsem si včera vyzkoušela, jestli to v očích pořád mám, jestli si vystačím se svým vlastním kouzlem a nepotřebuju k tomu třpytivé šaty a afro v šílené barvě na hlavě… Nepotřebuju! Tu jiskru pořád mám a dostatečně velkou na to, aby zaujala i fešného studentíka v tramvaji. Jak osvěžující!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)