Fidži kam se podívám

Přesně vím, proč nosím elasťáky. (Vy si tomu klidně moderně říkejte legíny!)

Protože jsou mi džíny týden od týdne těsnější a těsnější. Stoupnout si po třech měsících na váhu by byl definitivní ortel. Ne děkuji, jedna deprese nad svou zbytečností mi bohatě stačí.

Cítím, že ztrácím jiskru. V práci další pojeb. Jsem špatná od kosti a nikdo nerozumí, proč tomu nerozumím.

Tak poletím do Ameriky. Sice jen na týden, ale poletím. Na Fidži se mnou totiž Aneta letět nechce. (A velkou roli v tom hraje ten Američan, kterého potkala před dvěma týdny na party, kde si mě spletli s transvestitou.)

Říkala jsem vám o svém stále se opakujícím snu o Fidži? Vždy se vrací, když se mi v životě vše sype.

Stojím se svou oškubanou cestovní taškou na letišti a hledám první let na Fidži. Vím, že ani pořádně nevím, kde Fidži leží, co tam je, jakým jazykem se tam mluví, natož abych věděla, co tam budu dělat a jak dlouho tam zůstanu.

Prý je tam sopka, tak asi letím skočit do vulkánu, co já vím…

A tak jsem seděla v bance, brunátná vzteky, že už půl hodiny čekám, než se mi bude někdo věnovat, a slyším chlapíka za přepážkou, jak hovoří s nějakým klientem po telefonu.

„Takže vy chcete poslat platební kartu do zahraničí… Kam? Pardon, na Fidži?“

Dělá si ten chlap ze mě prdel?

Den na to mi přijde smska od kolegy, ať si na iTunes stáhnu album úžasné zpěvačky. Jak že se jmenuje? Fygi?

Dělá si ten chlap ze mě prdel???

Aneta mi říká:

„To je znamení!“

Já:

„Jo a jaké?“

Aneta:

„Že máme letět do Los Angeles, přece!“

Jo aha. No tak jdeme koupit letenky…

Pár slov o mé jiskře:

Nevadí, že si nejdřív myslel, že jsem převlečenej chlap. Pak prý najednou uviděl ten můj ženský šarm… Zítra máme třetí rande. Vypadá jak Jude Law a mně se líbí. Je milej. Ale divnej… Načež mi Aneta říká:
„A nezdá se ti náhodou divnej proto, že je konečně normální?“ Au, ty mrcho! A tak jsem si včera vyzkoušela, jestli to v očích pořád mám, jestli si vystačím se svým vlastním kouzlem a nepotřebuju k tomu třpytivé šaty a afro v šílené barvě na hlavě… Nepotřebuju! Tu jiskru pořád mám a dostatečně velkou na to, aby zaujala i fešného studentíka v tramvaji. Jak osvěžující!