Vážně jsem si myslela, že hůř už být nemůže, že když už jste
na dně, dá se konečně odrazit a plavat zase nahoru za sluncem a čistým
vzduchem.
Hovno! Ještě můžete po krk zapadnout do bláta.
Z těch všech degenů, které jsem za poslední dobu
potkala, se Jude Law ukázal jako ten absolutně největší.
A nakonec mě ještě vykradli.
Anebo ta posloupnost byla naopak? Dvakrát jsem ho do
telefonu poprosila, aby mi přijel pomoct s přestěhováním nejzákladnějších
věcí, dvakrát mě odmítl.
Možná zní legračně, když se díváte na detektiva, jak na váš
vibrátor nanáší stříbrný prášek a říká: „Slečno, už bych vám ale nedoporučoval
to používat…“
Heleďte se, pane, na můj vkus už na to sahalo příliš mnoho
lidí.
Po úterním nechutném mailu od jednoho klienta, ve kterém ze
mě udělal totální krávu, jsem se sesypala. Pravděpodobně mě to
bude definitivně stát místo.
Jsem naprosto vykořeněná. Nevidím před sebou nic, co by mělo
smysl.
Je klidně možné, že člověk, který mě definitivně srazil na
kolena, hrabal se mi ve věcech, prošmejdi l
mi i spodní prádlo a ukradl mi všechno, co mělo nějakou hodnotu, včetně počítače
se všemi mými údaji, tohle právě čte.
Připadám si, jako by mě někdo nahou vykopl na mráz před
tisícový dav, který na mě zírá a směje se mi.
Loučím se. Stěhuju se. Možná definitivně končím.
S blogem, bytem… mým životem.
Neodpustím si:
Největší neštěstí je vždy to naše!