pátek 22. listopadu 2013

Houstone, máme problém!

Původně jsem zamýšlela, jak vás seznámím s tím, že jsem konečně emocionálně vyspěla a uvědomila si, jak nejlépe optimalizovat management svých citů.

Fakt je takový, že po tom šíleném blázinci, jsem nakonec musela všem těm báječným mužům, kteří na mě stáli frontu, ukázat, že nejsem banán za dob komunismu. I kdyby byli sebetrpělivější, nikdy by mě nedostali.

Taťuldu jsem poslala k šípku. Musela jsem. Nedokázala jsem lhát jemu ani sobě. A dospěla jsem tím k zásadnímu závěru. Teorie šestého rande je naprostá blbost!

Na koncert se nechystám, voják policajt se ukázal jako klasický zelený mozek, pan Generální, kterého mám v záloze jako “trucovací položku” ve svém emergency diáři zlomeného srdce, si na mou odpověď bude muset asi ještě nějakou dobu počkat. (Upřímně doufám, že se nedočká…)

Ostatní, sorry, nestojí za řeč. Ještě se mi ozvali tři pánové z nedávné minulosti, ale stejně jak jejich zájem opět silně vzplál, můj se v hlubokém kómatu ani nezavrtěl.

Po prvním rande s Klientem se něco změnilo. Po druhém ještě víc. (Nečekaně přijel do Prahy na otočku) Došlo mi to, když jsem si dnes vybírala místenku ve vlaku. Zvolila jsem samostatné místo, daleko od ostatních, na začátku vagónu hned u dveří. Dřív bych jasně zvolila místo u stolečku ve čtverce.

Jak řekla Aneta: “Houstone, máme problém!”

No ano! Řekla bych dokonce, že je to solidní průser. Chci se s ním totiž po večerech dívat v telce na hokej, naučit se salát podle jeho gusta a vzdát se lístku do opery, byť by hostovala Anna Netrebko.

A jsem ráda, že to tak cítím. Že to vůbec cítit schopná jsem. S komunistickým banánem mám totiž jedno zásadní společné. Jsem poměrně dost otlučená.

Takže to nesmím tak prožívat.

Prožívat to budu, až budeme stát na útesu při západu slunce a se zraky upřenými na široké moře si řekneme navzájem své ANO. Nebo třeba až mu řeknu: “Miláčku, jsem těhotná!”

Jo jo, už běžím - vystřelit si mozek!!!

Ale dovolím si jednu radu:
Nestavme dům se zahradou, když toužíme žít ve stanu u lesa. A rozhodně ho nestavme s tím, s kým nechceme žít v tom stanu!

středa 13. listopadu 2013

Blázinec

Mám ráda svá dlouhá rána, mám ráda své tiché večery. Ráda dělám dřepy s apkou od Applu a vařím dietní jídla. Mám prostě ráda svůj svatý klid a tu zašedlou představu o své svobodě a (ne)zodpovědnosti k sobě samé a k ostatním.

Jenže za posledních pár dní je můj klidný život, který je svým způsobem značně zevlácký, v ohrožení.

Taťulda si pravděpodobně myslí, že spolu chodíme. Pořád mi píše a nazývá mě něžnými jmény. Plánuje náš společný čas.

Hudebník udržuje e-mailovou korespondenci a nemůže se dočkat, až dorazím na koncert. Prý je zvědavý, co si vezmu na sebe. Nejspíš se těší na elasťáky a uplé funkční tričko.

Do toho jsem potkala fajn chlapa, se kterým máme velmi podobný náhled na svět a ještě je hezkej!!! Jenže pamatujete si mé zážitky s Vojákem a Policajtem… On je u vojenské policie.

Kluk od vedle (pochází z vesnice kousek od mého rodného města) je zklamaný, že jsem naše rande zrušila. Prý se mnou konečně chtěl být.

Chlap, co nosí Loaky a košile šité v Le Premiere, mě pořád někam zve. Odpovídám neutrálně na každou jeho třetí zprávu.

A největší gól nastal, když se mi po měsíci ozval pan Generální, že prý je kousek od mého domu, a vrací se mu vzpomínky.

“Takto to nefunguje. Alespoň ne se mnou. Nemůžeš se mi po měsíci ozvat a chtít dělat činy (nebo je chtít po mně), když musíš tušit, že okolnosti kolem tebe znám. A nefungovalo by to tak, ani kdybych je neznala…”

Nebo ano?

Napsal mi, že by se se mnou chtěl brzy vidět.


Každý z nich má něco, kvůli čemu bych jej upřednostnila před všemi ostatními.

A tak jsem předevčírem ležela na posteli, schoulená jak šnek ve studené kaluži, vedle hlavy mi pípal mobil jak splašený, a já si v duchu říkala: Dejte mi už všichni pokoj!!!

A pak mi po x měsících mi přiletěla smska od jednoho klienta. Na tohle pozvání na drink jsem čekala půl roku!!!Po našem rande mám najednou pocit, že existuje chlap, který by to mohl mít všechno. I den je pro mě dlouhý a on musel pracovně odjet na čtrnáct dní na druhý konec republiky.

Umí slepice bruslit? To zjistíme záhy… S tímhle vším se prostě musím poprat a musím se osvobodit od myšlenky, že svým rozhodnutím zase přijdu o všechno. Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše? Ne ne. Nemůžu přijít o všechno, když vlastně nic nemám. A nemůžu se bát o vrabce, kterého vlastně nechci!

A nejlépe to odhadla Aneta, která se chystá vzít si hypotéku, vyplatit bývalou svého přítele, a do konce života vstávat v šest kvůli psovi. Prý je šťastná a nejvíc ji štve, že si vlastně nemá na co stěžovat.

Měla prostě pravdu. Nechci jednou svým dětem vyčítat klidné mládí, a chi pro ně otce, kterým si budu v ten kouzelný okamžik na sto procent jistá.

Ano, my ženy máme romantické filmy, chlapi porno. Však ono se to jednou protne. A když ne… dostanu se s dřepy na tisícovku bez pauzy a uvařím jídlo s nula kaloriemi, z kterého budu přecpaná k prasknutí… Že by pytlík vaty pokapaný sladidlem? Tyhle směšné iluze vážně miluju! Mám z nich stejnou radost jako z kalhot velikosti 36, které obléknu! Co na tom, že je pravděpodobně šilo nějaké dítko v Bangladéži ve sklepě po tmě. Říká se tomu selektivní vnímání. A jen díky němu si můžeme připustit, že jsme vlastně docela šťastní. 

středa 6. listopadu 2013

Tatínci

Udála se spousta věcí. Potkala jsem pár dalších mužů, trochu cestovala, uklidnila se a zase pluju životem s lehkým pšoukem v zádech.

Na oslavě kamarádových narozenin jsem potkala muže svých snů. Objevil se ve dveřích, v bílém tričku a obyčejných džínách, vypadal dobře a… normálně. Jsem prý ledová královna a mám krásný nos. Celá jsem prý nádherná. To, že je to generální ředitel české pobočky jedné světové firmy jsem ani nevěděla. Když jsem na druhý den ráno zjistila, že má dvě děti a konečně jeho nastávající podepsala předmanželskou smlouvu, už se mi tak super nezdál, a z mé pohádky zbyl jen happy end ve stylu bratří Grimmů.

...a tak jsem si zase zavzpomínala na všechny ty muže, kterým bych bývala byla dala šanci (oukej, tak upřímně, kterým bych padla k nohám…). Co je spojovalo? Všichni byli úžasní. A pokud za to chlap stojí, zákonitě si toho vždy všimne nějaká před vámi. Obzvlášť když už vám není dvacet ale dvacet-ehe-ehm - nalijme si čistého vína - když už vám táhne na třicítku a muži, kteří vás zajímají jsou pochopitelně ještě starší.

A něco obdobného se mi pak přihodilo na koncertě kamarádčina přítele/kluka/nabíječe… (Říkejme tomu, jak chceme, když v jejích očích vidíme zamilovanost nejvyššího kalibru a v jeho “je mi s tebou fajn, ale nejsi matka mých dětí”!). Od jisté doby, kdy i já jsem začala tak trochu sportovat, mi fajn týpek ve funkčním oblečení s reflexními pruhy na zádech, přijde prostě sexy. Pro změnu muzikant, který se hraním uživí. (Wow, jako by mi bylo patnáct!) Dvě děti a manželka. Ještě před třicítkou. Mám prý někdy přijít na koncert a budu mít lístek v první řadě, a když budu chtít, tak i do zákulisí. Jsem prý hezká vtipná ženská, proto už musí jít… Kamarádovi ve dveřích ještě řekl, že by to jinak skončilo špatně. Mám dojem, že až příliš moc chtěl, abych to slyšela. Tak já se teda kouknu do kalendáře a uvidím, jestli budu mít čas a náladu…

Definitivně jsem uzavřela poslední kapitolu tragikomedie s Mamánkem. Skoro to vypadalo, že z toho něco bude. Měli jsme ještě dvě rande a byl najednou jakýsi okouzlující, zábavný, hezký, svalnatý, vzdělaný... Když jsem pak začla plánovat společný večer (Nejdřív samozřejmě páté a až pak šesté rande...), neprošlo to přes jeho fotbal. Na otázku, jestli mu to za to jako nestojí, neodpověděl čtrnáct dní… Prý nevěděl, co mi má na to říct. No co… Přece něco jako: “Hele kotě, prober se!” Tak jsem to ze sebe setřásla jako zbytky skelné vaty, které pod kůží další měsíc rozhodně mít nechci - studenou sprchou - a “férově alespoň z mé strany” mu popřála štěstí. ...jo a jeho číslo smazala!!!

No a nakonec to dopadlo tak, že vlastně randím s tím chlápkem, co bydlí přes cestu od babičky, a co mi v pomatení smyslů poslal svou hanbatou fotku. Cosi mi říkalo, že tak pitomej být nemůže. Asi není. Je tam spousta ale, ALE rozhodla jsem se, že už se nikomu “férově” se svými city, pocity a plány svěřovat nebudu. Je mi s ním fajn a za to mi to teď velice sobecky stojí, i když tuším, že rodině ho nikdy nepředstavím. Včera jsme měli sedmé rande. Uufff, dnes jsem kvůli našemu osmému rande byla koupit černé durexy. Na té fotce to tak rozhodně nevypadalo!!!
Jo a zmínila jsem se, že je rozvedený a má syna?

No a největší gól na závěr:
Rozvádějící se kolega, se kterým jsme vždy diskutovali o rodině a jeho synovi, mě z ničeho nic chytil na chodbě za rameno, nalepil se na mě a říká: “Jsi hrozně krásná. Víš to? Víš to?!?!” Byla jsem tak v šoku, že místo jistě jsem jen pípla děkuji a rychle zmizela. ...a ty kecy o tom, jak jsou mladé ženské už obecně neperspektivní, protože touží po rodině, proto teď randí se čtyřicítkou, si může nechat od cesty...