středa 31. července 2013

Pár dobrých rad

Když jsem před časem asi po půl roce skypovala se svým bráchou, který žije v zahraničí, došlo mi, jak posunuté hranice mám. Plakal si do klávesnice, že prý je jeho život nudný, že se nic neděje a že mu přijdou všechny dny stejné... snažila jsem se vybavit si nějaký den, o kterém bych mohla hrdě prohlásit, že mi nesplývá s ostatními.

Byla to jedna sobota, kdy jsem po kalbě přišla v pět ráno, spala asi do desíti a pak celý den jen čuměla do stropu. Bylo to boží! Ten pocit - tak, teď jsem tady a všichni mi polibte prdel - bych vyvážila zlatem.

Za normální pokládáme to, co je nejčastější. Když máte ze života horskou dráhu, logicky budete za výjimku považovat eklektickou vyhlídku z ruského kola a ten pianko zážitek se vám do paměti vryje snáz, než stopadesátá zatáčka s otočkou nohama vzhůru.

Ale přesto je tu pár okamžiků, které si napříč těm zkrouceným kolejím budu ještě nějakou chvíli pamatovat, a které vám tu předhodím k pobavení ve formě rad a doporučení. (Ano, dovolím si radit!)

V opilosti přesvědčovat ještě opilejší kámošku, že se ještě zdržíte, a pak skončit v prázdné tělocvičně ve čtyři ráno (jakože na čaj) je blbej nápad. Fakt to nezkoušejte. Je to tak padesát na padesát, že budete mít štěstí na gentlemana, kterému stačí říct NE jen pětkrát, jako jsem měla já. Nebuďte pak naštvaní, když si vás v pět ráno na tramvajové zastávce pohledem změří kdejaká babka, co si jde vystát frontu na rohlíky za korunu dvacet, když i kurva by se za tak rozervané punčochy, rozteklé šminky a rozcuchané vlasy styděla. Taky nefňukejte, když vás pak v tramvaji bude někdo moralizovat stylem “why are Czech women like this”, a rovnou ho s úsměvem kopněte. ...a možná v šest ráno běžte na drink s cizím týpkem, co vás doprovodí od zastávky k vašim dveřím... Mohla by to být zábava! (Já to nezkusila...)

Celý večer odpálkovávat všechny zoufalce a pak neumět utéct před tím největším, též není nejpříjemější. Když si pak budete novou kabelku schovávat před opilcem, který na pozdrav sprchuje pivem, rovnou odejděte, protože by se vám pak mohlo stát, že na ni spadnete, až budete uhýbat před pokusy o polibek. Na větu: “Takže se mnou vážně nepůjdeš?” se odpovídá “Ne, vážně ne, a nevím, proč jsi tak překvapený, když jsem ti to řekla už asi stokrát.” Až dotyčný vystoupí z autobusu, raději se dívejte jinam. Slova jako kurva, mrcha a děvka se odezírají ze rtů až příliš snadno.

Když uvidíte jít po své ulici týpka, co vypadá jako Jude Law, rovnou mu za mě vyškrábejte oči! Vás asi skutečně nepozná. Ani napodruhé. A kdyby náhodou chtěl hned zalézt do prvního obchodu, jakmile vás zahlédne, preventivně po něm hoďte šutr. A když zjistíte, že vám ten svůj posranej bourák, ze kterého vyždíme jen dvěstěsedmdesát, tudíž vrátit se 30 kiláků zpět do Prahy, když vás vykradou, je příliš..., parkuje přímo před vaším vchodem už přes týden, nakreslete mu na přední sklo lihovkou kosočtverec. Prosííím!
Až vám přilítne takhle navečer smska z neznámého čísla a vy se dle jasných indicií (kočko, drink, nezávazně...) dovtípíte, že číslo není neznámé nýbrž smazané, napište tomu nabubřelému Právníkovi, že jo, že se s ním moc rádi uvidíte, a pak ho kopněte do koulí. Já byla méně nápaditá a zahrála si na “hele, nevím, kdo jsi”. Řekla bych, že koule a ego se hojí přibližně stejně dlouhou dobu, co myslíte?

Nechoďte takto v noci po Václaváku. Mohli byste tam potkat Ajťáka, se kterým jste se chvíli “stýkali” někdy před rokem. Dozvíte se, že do Ameriky neodjel a že se... vuala... za tři měsíce žení. (Asi proto, že se tak moc nechtěl vázat a toužil věnovat se svým snům!) Pokud vás to po láhvi sektu trochu vezme, raději se opřete. Třeba se z toho nepoblijete!

A vážně už nechoďte na rande naslepo. Neposílejte si s dotyčným čtrnáct dní jiskřivé zprávy, a když vám sdělí, že si šlape na jazyk, neberte to jen jako drobný žert! ...a okamžitě si spojte fantasy literaturu, love metal a zálibu ve zbraních do správného kontextu. Ne naprosto zcestně, že má každý právo na výjimku... Ale klidně s ním běžte na žádané divadelní představení a seďte ve VIP zóně, ať máte na dohled sexy Romana Zacha. O tom se vám pak v noci může zdát něco peprného naprostým právem!

Nechte si dohodit někoho milého, úspěšného, hezkého a charismatického... a pak mi řekněte, jaké to je.

Přesvědčte se, že teče voda PŘEDTÍM!!!, než se pustíte do uzené makrely.

Neslaďte stévií ve stejném množství jako cukrem. Je stokrát sladší a navíc projímavá.

Neobjednávejte si dietu v prášku za čtyři litry jen proto, že vás kámoška, která byla celý život štíhlá a teď náhle přibrala, přemlouvá. A už vůbec ne, pokud špatně snášíte mléko a vše s ním spojené. Koktejl, který je vanilkový až po vhození tablety, vám po rozmíchání s vodou navodí vzpomínky z dětství. Tedy pokud se vám také stávalo, že jste se čas od času při koupání nalokali mýdlové pěny.

Zvykněte si, že v lidech ve svém okolí vyvoláváte dojem, že vám můžou říct vše a budou chtít od vás slyšet slova útěchy. A hodně rychle si zvykněte, že to budete zažívat i se všemi muži, o kterých jste přesvědčeni, že by byli otci vašich dětí...kdyby už nebyli otci dětí jiných žen. (Kurva!) Nadávejte v tichosti a po pracovní době.

Naučte se čelit pravdě. Fakt, že jste někdy k smíchu sami sobě, je osvobozující!

Suma sumárum... po měsíční kosmické dietě (nic z toho, co se jí, vlastně není k jídlu) budu sice olezlá, ale měla bych zhubnout minimálně deset kilo (asi ji vyvinulo NASA). Přípravek proti plešatění má u žen až devadesátiprocentní účinnost, tak bych snad brzy mohla mít krásnou hustou hřívu. Řasy si nechám nalepit v pátek, plastiku prsou... na tu budu šetřit. A až budu modelka, co se naučí říkat: “Wow, to je ohromně zajímavé, to jsem neměla tušení, že jsi tak dobrý...” potkám prince, který bude

vysoký
krásný
svalnatý
charismatický
stylový
zábavný
úspěšný
prachatý

a zamilujeme se do sebe a budeme spolu žít dlouhý život plný dobrodružství, lásky, vášně, souznění...

Tu o Popelce už znáte. O Karkulce též... nachystám pro vás remake Šíleně smutné princezny!

úterý 9. července 2013

Odloučení

Původně jsem měla rozepsaný článek o svém sarkasmu. Byl nudný jako moderní balet. Jen výlev, který si zaslouží rozpačitý potlesk akorát tak za odvahu.

Chci se s vámi podělit konečně o něco jiného než o své znechucení sebou samou a sračkami, které se na mě lepí. (I když hovno, co se nelepí, je jen suchý bobek bez fantazie...)

K zamyšlení mě donutil film Detachment. Nebudu vás otravovat intelektuálními žvásty o hloubce a kontextualitě tohoto artového snímku, který odvážně sahá po niterném absolutnu... (Oukej, tak jsem to zkusila - pokud jste předchozí větě nerozuměli, tak se plácám po rameni!)

Občas, když se večer toulám ulicemi, mám tendence koukat lidem do oken, naslouchat cizím rozhovorům a sledovat běžné situace. Taková emelpéčka. (Pozn. autora: MLP rovná se Malý lidský příběh; terminus technicus z jedné vysokoškolské přednášky na téma Psychologie v mediích vedené dvěma namyšlenými floutky odkudsi z Mafry.) Jsou to chvíle, kdy mám pocit, že jsem na malý okamžik součástí něčeho mně naprosto vzdáleného, něčeho, co se mě vůbec netýkalo, dokud se můj život s těmito momenty a lidmi, kteří je prožívají, neprotnul.

Ona je to samozřejmě blbost největšího kalibru, ale na chvíli vás to vytrhne ze sobeckého hloubání nad sebou samými. O jakých okamžicích mluvím?

Když vidíte ženskou, jak se jí mezi dlažebními kostkami zasekne podpatek.
Za oknem zahlédnete chlapíka dloubaje se v nose.
Slyšíte rozčíleného dredáče do telefonu řvát na svou (asi) holku, že je kráva.
Přidržíte babce o berlích dveře a ona se vám svěří, že jde koupit vnoučatům Lipo. 

A tenhle film? Chtěla jsem si povinně odkroutit svých třicet sedů lehů a deset dřepů, místo toho jsem se přistihla, že sedím zkroucená před počítačem a žeru Adriena Brodyho s otevřenou pusou. Ten biják mě naprosto pohltil - stejně jako hlavní hrdina své studenty - nepodbízivě, neagresivně... naprosto čistě ve své upřímné zpovědi.

Kolik je na světě bolesti? Kolik je jí skryté a jak moc jsme vůči ní zatvrzelí a slepí? Kdo si troufne říct, že nikdy nebyl lhostejný k někomu, kdo v daný moment třeba potřeboval jen podat kapesník? Kolik emelpéček jsme za svůj život raději vyignorovali, než abychom si přiznali, že nám do toho něco je, když už jsme toho natolik součástí, že to alespoň vidíme? Jak moc se chceme odloučit od své vlastní zodpovědnosti k tomu, jací bychom si přáli být? A jak moc toužíme po tom, aby ostatní nebyli stejní, když jsme to zrovna my, kdo ten kapesník potřebuje podat?

A tak dávám jedno determinační moudro na závěr:
Člověk je jako kámen hozený do řeky. Až čas, složení vody a síla proudu ukážou, co z něj nakonec bude. V něčem se ale přeci jen lišíme - v materiálu, ze kterého jsme stvořeni, a který předem určí, jak moc se tím vším necháme narušit, ohodblovat, otlouct a rozmělnit, než se rozpadneme na prach.