Žiju moc rychle. Svět se točí, točil by se se mnou i beze mě. A mě vytáčí… Do obrátek.
Chtěla jsem se usadit. Přirozeně to nemohlo dopadnout dobře. Respektive tak, jak jsem si to představovala, protože jsem si to tak vlastně nepředstavovala. Z Taťuldy se vyklubal regulérní úchyl (hanbaté fotky na hranici nechutnosti) s majetnickými sklony a značně podkopnutým zdravým rozumem. Všechno bylo špatně, já byla špatná… Ať jsem udělala, co jsem udělala (nebo neudělala), nevyhla jsem se ostré kritice.
“Nedivím se, že jsi tak dlouhou dobu sama…” byla poslední kapka. Už jsem nebyla ta milá a rozumná úžasná ženská, kterou by na rukou nosil. Byla jsem arogantní sobec, který nehodlá dělat kompromisy.
“Jestli chceš, abych se chovala úplně jinak, než se chovám, abych byla někdo úplně jiný… tak mě ve skutečnosti nechceš!”
Když pak poté, co jsem to “rozsekla”, přijel do Prahy a šli jsme na kafe, absolutně jsem nechápala, o co jsem se předtím pokoušela, a počítala jsem minuty, kdy už budu moct vypadnout za Ňuňánkem. My dva bychom totiž v tomto vesmíru nemohli být ani přátelé, jak mi byl odporný s tím svým přikrčeným nosem, když mluvil o ostatních lidech, a děsivým úsměvem, když tlachal o svých úspěších.
Vzpomínáte si na Ňuňánka? Mladík z baru, kterého jsem si kdysi dotáhla domů a místo vášnivé noci jsem do rána byla v koupelně s hlavou v míse a sprchou za zátylkem…
Tak nějak se statečně přihlásil, že bude plnit mé požadavky na občasné ukojení mé touhy po mužském těle. A funguje to! Bez emocí, bez očekávání, bez ničeho kvůli čemu bychom jakkoli omezovali své prázdné životy, smutně naplněné substitučními aktivitami jako jsou sport, pařby a pečení muffinů z mandlové mouky. Když vám pak po hodně nevydařené párty, kdy brečíte taxikáři v autě, že “už takhle nechcete žít”, a pak si doma rozsednete konferenční stolek a zapíchnete žebra od radiátoru do zad, přiletí smska “mezi čtvrtou a pátou bych ti to přijel udělat”, přijde vám to roztomilé. Ne?
Ještě se mi ozval Klient. Prý jestli nedáme drink. Na moje “když půjde jen o drink, tak proč ne” už neodpověděl. A stejně mám pořád pocit, že to není uzavřené. Obzvlášť po děsivém snu, kdy mě pronásledoval celou noc a pokoušel se mě znásilnit.
Taky si na mě po půl roce vzpomněl Latinoameričan. Prý: “The fact is that I really miss you…” Ne ne… fakt je, že JSEM tak blbá... Ale jen, když chci!
A takto blbá jsem chtěla být v týdnu, kdy jsem na pracovním večírku potkala zajímavého muže. Hezoun v dobře padnoucích džínech a kožené bundě. Absolutně ne můj typ, prostě hajzlík od pohledu. (Protože já jsem na ty intelektuální typy, ze kterých se hajzli vyklubou až posléze - po naší sléze…) Tak jsem si řekla, že by to mohlo být osvěžující. Byla to opravdová láska na jednu noc. Věřím tomu, že jsme se do sebe skutečně zamilovali. Byla jsem TOP, ať už se stane, co se stane, chci s tebou lítat atd. atd. Jak slíbil, tak udělal a já se nechala - “zmrdal mě jak děvku”. Když pak po mně ráno chtěl moje telefonní číslo, vážně jsem hleděla. Vlastně mi s ním bylo opravdu neskutečně, dokonce tak, že jsem se chtěla vzdát svého klidného rána, a nechtěla, aby odešel… Ale on odešel. Za svou přítelkyní, psem, zpět do svého života. Já nikam chodit nemusela, prostě jsem zůstala v tom svém. V tom, který oplakávám vždycky, když se zpiju do němoty, kdy dokážu jen tiše fňukat nebo naopak nahlas řvát a promáčet slzama matraci až k podlaze.
Po prokaleném měsíci jsem nacucaná jak houba. A ne jen mé tělo. Mám v hlavě zas takový bordel, že uvažuju buď o sebevraždě nebo hypotéce. Potřebuju detox. Cpát do sebe salát po kilech, běhat, pealing každý třetí den a vlasovou kůru co čtvrtý. Nalakovat si nehty, vytřít podlahu, vyházet debilní boty a zašedlé spoďáry, smazat pár čísel... prostě potřebuju voraz a jen tak žít! (A taky si koupit nový konferenčák…)
A malá historka na závěr, jak se nevyplácí neukládat si čísla:
“Prosím…”
“Tady Martin!”
“Ehm, ééé…”
“Nevíš který? Byli jsme tuhle na kafi…”
“Éééé, jasně že vím…” Před půl rokem? To jsi ty, co mi pořád píše a já nikdy neodpovím…?
“Co kdybysme někam zašli? Třeba příští týden…” Ale prosím tě!
Ukaž se! Měj koule, měj koule…
“Hele, já myslím, že ne…”
“Proč ne?”
“Protože by to nemělo smysl!” Jóóó! Jsem na sebe pyšná…
“Hm, tak ne… tak se měj!”
To je ten můj pidi obrázek v peněžence od pouliční umělkyně. Kombinace těchto barev znamená moudrost, osvícení a schopnost nechat věci jít… (BTW stejnou mám ložnici!!!)
