Jerk season

Znáte zákon valícího se lepivého hovna? Je prostý...
“Když se něco posere, lepí se na to další a další sračky. Nakonec je podělané i všechno kolem.”

Poslední muž, o kterém jsem se zmínila byl latinoameričan, co byl schopen mi slíbit cokoli, co se toužebně lesklo v mých zklamaných očích. Nakonec se beze slova vypařil...

Od té doby mým životem proplul ještě mladík žijící s maminkou, jehož představa ideálně stráveného večera zrcadlí mé nejhorší noční můry. Lahváč a fotbal v telce. Potřeboval si utřídit myšlenky ve vztahu k bývalé, ale tak strašně na mě pořád musel myslet… až nakonec zapomněl na naše rande. Adié!

Na tahu noční Prahou jsme se s kolegyní potkali se skupinkou vesničanů na výletě. Jeden byl velmi neodbytný. Byla jsem tak strašně nedostupná, že byl ochoten kvůli večeři se mnou jet tři hodiny vlakem. Ačkoli jsem potvrdila, že s tím teda počítám, vyjádřil lítost, že jsem mu čas nepotvrdila dříve, tudíž by se do Prahy dostal moc pozdě. Třeba se do Vánoc potkáme… Zkusit to může. Moucha to u okna též nikdy nevzdá a až se o sklo vyčerpaně rozmázne, nikoho to nezamrzí. 

Cestovala jsem na Moravu za babičkou. Aplikace na mobilu mě na seznamce hned napráskala. Potkala jsem se s chlápkem, co bydlel přes ulici. Ukázal mi synka a večer mi poslal fotku svého penisu pod peřinou. Prý neměl půl roku sex. S takovou ho mít nebude do konce života. Respektive rozhodně ne se mnou.

Dala jsem si rande naslepo s “pohodovým, sympatickým klukem, co nemá rád nudu, a baví ho sport”. Prý by chtěl vztah, ale s někým, kdo konečně ví, co chce, nemá dítě, nebo není nesympatická nudná trubka. V životě jsem nepotkala většího debila. Celé to trvalo asi půl hodiny, během které si stále s někým (nějakou) psal, prohodili jsme pár slov na téma proteinové koktejly s kalorickou hodnotou tisíc a víc na porci, anabolika, posilovna a single život, který je přece hrozně fajn, protože vás nikdo neomezuje. Zaplatila jsem za nás za oba a rozloučila se slovy: "Už tě nebudu dál trápit!" 

S úsměvem na rtech to ráno vykládám kolegyni a najednou mi přiletí zpráva od latinoameričana.

I AM BACK IN PRAGUE. WHERE ARE YOU?
Are you joking?
NO. WHY?

Po mé smsce, kde jsem mu vylíčila, jak se jaksi zapomněl ozvat přes měsíc a že skutečně nevím, co si myslet, se už neozval.
Konečně to přišlo! Výborná příležitost, jak udělat za někým a něčím tlustou čáru… Učím se pomalu, ale snažím se, fakt!

I am not a callgirl you hoped for and you are not a man I thought. Please be so kind, delete my number and never contact me again. Consider this “issue” between two of us as closed.

Prý mě tak nikdy nepovažoval, ani se tak ke mě nechoval a je škoda, že jsem to tak brala. Mám se opatrovat...

Rytíř na bílém koni, že? Chudák ta, co přijde po mně… Smazala jsem jeho číslo, veškerá volání i sms v historii. Žádné další patetické výlevy v opilosti… Večer jsem si ještě klepala na čelo, jakou že chybu jsem to udělala, ráno už jsem se plácala po rameni! “Issue” prostě closed.

Ještě pár hnusů na tohle všechno nabalím, než bude ta koule tak velká, že nikudy neproleze. Pak jí snad uteču, z toho, co na mě ulpělo se oklepu a spláchnou mě nové pozitivní zážitky, které ovoní celou mou auru… (Óhmmmm….)

Takže ještě rande dnes, v neděli a v úterý… a to už musí stačit! Držte mi palce.

Zamyšlení na závěr:
Vrána k vráně sedá. Takže, když si ke mě sedne blbec… Ježišmarjá!?!?!

Ti, co čůrají ve sprše a olizují víčko od jogurtu

…strkají si zbytky jídla na lžíci prstem a když se nikdo nedívá, dloubají se v nose. Je to zvláštní sorta lidí? Nemyslím… Mám pocit, že je takových 90% z nás, protože je to prostě přirozené a racionálně omluvitelné.

Co vy?  Já ve sprše čůrám pravidelně, stejně se sprchuju nad záchodem… Zbytek nedělám, ale nos nad tím neohrnuju, spíš mě to vždycky rozesměje. (Oukej, něco jiného je, když mám rýmu anebo honím po talíři poslední fazoli víc jak pět minut…)

Kdysi jsem viděla film. Francouzský, s tím ušpiněným šarmem Paříži vlastním. Hlavní hrdinka, typická femme fatale, si dávala v bistru dortík… Ne poslední kousek, ne předposlední, ne nějaký rozdrolený, ale úplně každý si na vidličku došťouchla palcem s dokonalou manikůrou. A tak jsem si tehdy pomyslela: Ta určitě čůrá ve sprše!

Pořád si na něco hrajeme. Královna Alžběta určitě neprdí...

Když na mě v metru hladově civí obyčejnej týpek, zvedám rypák stylem “o co se snažíš, chlapče” a přitom mi to vlastně lichotí. Nechci nosit zežmolkované elasťáky od vietnamce, ale že mám ulomenou náušnici, to mi nevadí. Hlavněže je to Swarovski.

Časy se mění. A nemám teď na mysli těch pár vrásek kolem očí (ano, chlácholme se, že jsou od smíchu), nemyslím fakt, že forforové barvy jsou letos zase  v módě a že už jen blázni a Ukrajinci volají z telefonních budek na ulicích.

Dějí se divné věci. A čím častěji se dějí mně, tím víc mě to nutí nad tím vším víc a víc přemýšlet.

Stojím si tak na zastávce, v kozačkách, s kabelčičkou a sluchátky v uších. Z čista jasna se na tramvajovém pásu objeví opilá ženská. Ale solidně. Rozhlížím se nalevo, napravo, tramvaj naštěstí nejede. Ženská vrávorá a už už se chystá vyvalit se do silnice.
Volám na ni, trochu se vzpamatuje. Najednou koukám jak se pomalu klátí zpět do vozovky a auta se opodál na dvouprodovce rozjíždějí na zelenou. Vyběhnu za ní a strhávám ji na perón. Ostatní s opovržením nasedají na tramvaj.

Je lepší otřít si zakrvácené boty do trávy než si umývat zašpiněné ruce?

Nic, jako kolektivní nevina, pro mě neexistuje! Když nalevo chlap mlátí ženskou, nebudu se dívat doprava jen proto, že to tak dělají všichni!

Ta žena byla čistá, měla umyté vlasy a nebyla to alkoholička.  Alkoholici vypadají a smrdí jinak. To všechno mi ale došlo až posléze. Plakala. Přišla o nejlepšího muže v životě, okradli ji, je na antidepresivech… Za smůlu a neštěstí by měl přece každý zaplatit, že?

Dala mi ruku na koleno, podívala se mi do očí a říká:
“Ty jsi tak hrozně hodná, ale nech mě bejt. To už stejně nemá cenu…” načež se jala si vyklopit celou tubu Xanaxu do pusy. 
“Nenechám. Mám o vás prostě strach… Život je někdy na hovno, ale musíme to zvládnout. Jen proto, že s náma neustále vyjebává, neznamená, že to vzdáme!”a chytla jsem ji za ruku.

Když nakonec asi po půl hodině dorazili měšťáci, aby s ní počkali na známého, kterého se mi podařilo zavolat z jejího telefonu, odjela jsem tramvají. Prý už mě nebudou potřebovat... Ten svíravý pocit úzkosti mě nakonec rozbrečel. Nade mnou stála slečna a telefonovala. Když viděla, jak fňukám, otočila se zády a poodstoupila o pár kroků.

Myslím, že olizuje víčko od jogurtů...

Půlka z těch lidí, co stála na té zastávce, se dloube i v zadku, ale na ty, co se bez skrupulí vysmrkají, se dívají s opovržením. A tihle lidi, ať do mě klidně kopnou, až se z nich pobliju. Jsou rány, které přijmu s hrdostí.

A z toho bohužel plyne ponaučení, které mi nahání strach:
Každý může tvrdit, že je dobrý člověk, když sám svými skutky i svědomím naplní vlastní definici tohoto slovního spojení.