neděle 3. září 2017

Velká holka

Je potřeba, abyste pochopili, že se mnohé změnilo. Ohlížím se za uplynulým rokem, skoro bych i řekla, že je možná potřeba, abych to nejdřív pochopila já.

Z L.A. jsem se vrátila a šla na oběd s chlápkem, kterého jsem potkala večer před odletem na autobusové zastávce. Chvíli na to si ke mně přivezl svou sbírku vinylů, trochu jsme pocestovali, utratili majlant za píčoviny, dvakrát se společně přestěhovali a letos na konci zimy jsem si ho vzala.

Přestala jsem kouřit a chlastat, a taky běhat...  Namísto toho jsem začla víc péct a víc jíst, co peču. Takže jsem už opravdu velká holka. Narostla mi prdel, ale prsa už zpátky ne, a i přes to sebevědomí trochu ano...

Vzali jsme si hypotéku.

...a za pár týdnů mi bude třicet.

A že o NĚM nebudu do detailů vyprávět a barvitě popisovat jeho návyky, abych pobavila sebe i vás, neznamená, že to není emoční záležitost. Jen ho prostě nedám do výlohy. Příliš mnoho pro mě znamená. Diamantovou brož po babičce taky nenecháte na stolku v chodbě všem na očích...

Berme to tak, že jsem dospěla. A řekla bych, že i vy, ti, kteří jste čas od času čítali o mých přešlapech, jste už dneska jinde.

A právě proto, že mám pořád kamarádku Emu, která píše o svém sexuálním životě a když se jí na to zeptám, s úsměvem říká: “...ale to je fikce vždyť to znáš… musí se to dobře číst” tak právě proto, že to znám, já už to dělat nebudu. Vždycky se jí totiž ještě zeptám, jak se má hasič a spisovatel, nebo třeba ten umělec a ona zrudne...a tak asi začínáte chápat, že protože už mám v posteli konečně jen jednoho chlapa (a mně ku prospěchu toho nejlepšího), mohl by vás tenhle blog začít nudit. Můžu ho zkusit přesměrovat třeba na ten o cestování, nebo pečení… Chystám ještě jeden o bydlení. Teďka frčí YMCA, DIY, WTF nebo tak nějak...

Loučit se ještě nebudu, možná nás ještě něco společně čeká. Doufám ale, že rady, které pleny jsou nejlepší, ještě na chvíli odložíme. Pokud to tedy nebude (ne)veselá příhoda po solidním večírku.

sobota 23. ledna 2016

Remind me later


Dáme si menší opáčko.

1. Intuice ani masturbace nepatří mezi psychické poruchy či deviace.
2. Zdravý rozum není dar ale nástroj.
3. Naivní má několik synonym, mezi která "úplně blbá" patří rozhodně víc než "pošetilá" či bláhová".
4. Novoroční předsevzetí slouží zejména k tomu, abychom se ideálně co nejdříve po silvestrovské pijatyce cítili provinile.
...a to nejlepší na konec...
5. Pokud PAK nezavolá, je celá 0,01 procentní šance, že tragicky zahynul při lovení telefonu ve Vltavě, spadlo na něj během nedělní procházky letadlo, nebo ho rozsápala puma uprchnuvší ze ZOO.
(Je lepší jít nakupovat, než doufat ve statistickou odchylku a přát si podvědomě něčí smrt. Zejména když se naše ego nechce smířit s faktem, že jsme opět pozapomněly na první čtyři výše jmenované body.)

Mám (snad už) za sebou maličko náročnější rok.

Žila jsem s psychopatem, který v sobě ani po půlroce odloučení není schopen udusat své stalkerské návyky a nadále by na okolí rád páchal dobro, přičemž se rozhodl začít u mě slovy: "Nejradši bych ti dal do kasičky petikačku, jak hrozně vypadáš, a jestli se sebou chceš něco udělat, můžeme spolu třeba chodit běhat." To úplně zní jako: "Vždycky jsem tě miloval takovou, jaká jsi, a vždycky budu!" že?  
Půlroku jsem chlastala a šukala první ligu v prázdném bytě na zemi s tragicky podmanivých Američanem, jehož zájem, péče a náklonnost ve mně ve finále vyvolaly temný pocit marnosti, a jemuž jsem z vlastní vůle nedokázala říct "fuck you" a musela jsem počkat, než řekne: "I am not happy, I don't love you, I am leaving the country."

Několik týdnů jsem čelila nepředvídatelným atakům svého šéfa, až jsem skončila u doktora s nekontrolovatelným třesem, pocením a závratěmi a poníženě jsem ordinaci opouštěla s "doporučenkou" na psychiatrii.

Několik měsíců jsem žila s dojmem, že o mě má jistý výjimečný muž skutečný zájem, až jsem zapomněla na všech pět výše uvedených bodů z našeho "opakování pro blbky", šla s ním na pivo, že si konečně pokecáme, pak k němu na víno, pak koukat na film, koukat na film v posteli, koukat na film v posteli ve tři ráno v jeho tričku a trenkách... až bylo najednou po všem a mně to vůbec nedošlo, protože jsem přece několikrát nahlas řekla, že to nechci, ale jelikož jsem ho pokládala za blízkého člověka, nechtěla jsem ho kopnout do xichtu jako toho Němce z předchozí silvestrovské noci.

Takže jsem se znovu po 2.lednu (když jsem se oklepala s nevyhnutelného pocitu provinilosti) rozhodla dodržet své předsevzetí a dát si prostě pauzu. Do 1.května.

A já to  rozhodně zvládnu! Byť jsem na včerejší prezentaci tišila telefon neustále vibrující pod přívalem rozverných zpráv od klienta, který seděl dva metry ode mě, prý přesně na takovém místě, aby se nemusel dívat na "ty sračky" a měl raději krásný výhled na mě...
A byť jsem celý uplynulý týden strávila ve společnosti galantního inteligentního muže, s nímž má konverzace naprosto jinou úroveň, než jsem zvyklá u mužů o generaci mladších, muž, který pochopil, že se na vztah "nyní necítím", a přesto trvá na tom, abych za ním přiletěla do L.A., a jako poděkování za společně strávený čas, večeři v druhé nejluxusnější restauraci v Praze a prostě za to, že jsem, mi dnes před svým odletem věnoval kabelku MK. Byla jsem ještě o malinko překvapenější, než když mi na první večeři, kterou jsem pokládala za čistě přátelskou, přinesl dáreček a já natěšená na mini Milka "For you" bombošku zklamaně rozbalila Diora. Chápete, ne?

Nebo myslíte, že bych se měla vrátit k bodům č.2 a 3?

Trochu mi to celé připomíná otravný update softwaru. Pořád klikám na "remind me later" a ve chvíli, kdy se konečně rozhodnu zamyslet se nad tím, už je většinou too late. Ruku v ruce se zanedbaným (a zastaralým) hardwarem je to pekelná kombinace. To jsou potom hlášky typu "operační systém přestal pracovat", v horším případě "critical structure corruption".

A jak dlouho myslíte, že se tento blog bude moci jmenovat Výloha MLADÉ dámy? Naivní a blbá totiž jednoznačně synonyma jsou. Vtipný a směšný ne.

sobota 19. září 2015

Taková změna!

Pomyslnou tečkou (nebo spíš vkřičníkem) za nepovedeným vztahem bylo:
"Hele, říkal jsem si, že když ty rukavice nepoužíváš, že bys mi je mohla vrátit..."
"Myslíš ty, cos mi dal k Vánocům?"
"No ty..."

Na! Sežer si je a už mi konečně vypadni ze života!!! 

Tak moc jsem si tehdá přála potkat racionálního muže, který bude soběstačný a finančně gramotný, až jsem narazila na sobce s nulovým EQ, který byl až tak mimo, že když mě odvezla rychlá se zápalem plic, musela jsem se vrátit zpět taxíkem, a účet jsem pak našla ve společné kasičce "na domácnost".

Tak moc jsem toužila po změně, až jsem se po třecch měsících bydlení u kamarádky vrátila zpět do starého bytu, kde na parapet serou holubi, neteče pořádně voda a s přicházející zimou mám opět obavu o své zdraví a účet za topení. (Ale mám novou tapetu.) Tak moc jsem chtěla udělat něco se svým profesním životem, až jsem se po půlroce zevlování "na volné noze" vrátila k tomu samému, jen v jiné firmě, a kde mě pro změnu nenávidí už úplně všichni, protože teď je to v popisu mé práce. (Aspoň za to beru dvakrát tolik.)

A tak moc jsem si chtěla dát od emocí pauzu, až jsem to dva měsíce táhla s dvěma muži, než jsem se definitivně rozhodla, že se radši budu trápit vedle někoho, kdo trpí ještě hlubšími depresemi než já, a vždycky, když mu podám pomocnou ruku, přivře mi ji do dveří, které přede mnou neustále zavírá... než si užívat přízeň někoho, kdo má neustále úsměv na rtech a snesl by mi modré z nebe.

Takže teď si to musím opět vyžrat až do dna. A pochopitelně v tom hraje roli to, že jsme se ten samý večer, co jsme se potkali, zasnoubili (okej, nemá to se třemi promilemi takovou váhu, i když existuje série fotek s prstenem a prohlášení podepsané třemi svědky), první polibek mi podlomil kolena a sex s ním má úplně jiný rozměr. A taky v tom hraje velkou roli smutný fakt, že už čtvrtý měsíc je to další "nečekaný" sobotní večer, kdy ležím doma, sama, a vztek střídá lítost a pláč. Protože on potřebuje přemýšlet.

Tak ať přemýšlí i o tom, že pokud je v jeho životě moje místo jen ve fun zóně, tak já jsem dopřemýšlela.

Léto končí, kámoška měla pravdu. Chtěla jsem jen rande, chtěla jsem něco zajímavého a nechtěla jsem se vázat... A stejně to bolí. A kurva hodně. Jako každá tvrdá lekce.

Oblíbené moudro na závěr:
Nejhorší je srážka s blbcem. A zejména, když se u ní rozbije zrcadlo.

neděle 24. května 2015

Love hurts twice

Moje lovestory skončila. Byla to totiž kurva dřina. Byla to taková dřina, až jsem z toho přibrala deset kilo, vypadala mi půlka vlasů a dennodenně jsem sváděla boj s tím nevyskočit z okna. Protože to bylo jen první patro, radši jsem si definitivně sbalila kufry a odešla.

Žít s dvěma muži, přičemž jednoho milujete k zbláznění, a druhého k zbláznění nenávidíte, je vysilující. Toho, kterého jsem milovala, jsem bohužel vídala jeden den v týdnu. Zbytek času jsem se potácela ve vnitřním vzdoru vůči tomu druhému, který mě neustále usměrňoval, poučoval, uzurpoval a všechno, co jsem říkala a dělala, mu ubližovalo.

S úlevou bych řekla, že jsem utekla psychopatovi z kazajky, kdyby… to nepokračovalo dál. Desítky zpráv denně, nátlak, pláč, výčitky, vydírání. To, že nejsem divná já, mi nakonec potvrdil i jeho nejlepší kamarád, který mi nabídl pomoc, kdybych ho prý chtěla nakopat do prdele. Jaký je to nejlepší kamarád, nad tím radši dumat nebudu.

“Prostě běž, sbal nějakou typku, vyspi se ní, a bude ti líp…”
“To já nedokážu. Ty bys to udělala?”
“Já jsem to udělala!”

Ano, udělala. Bylo mi líp asi tak na půl hodiny. Stálo to za hovno, ale stálo to za to. Jsou jen dvě možnosti. Buď jsem naprosto bezcitná anebo ho prostě už nemiluju. Dost možná jsem ho ani nikdy nemilovala, jen jsem si to strašně přála. A to nestačí!

Vynechám takové ty kecy “nemůžu jíst, nemůžu spát…”. Jsem naprosto v pohodě. Jen ať už je to do hajzlu za mnou!!!

Dá se znásilnit chlap?
Dá! Narvete ho do sebe měkkýho a pak ho ještě donutíte zaplatit vám taxíka. Kolikrát jsem ten zklamaný pohled v očích asi měla já…? Mrzí mě to, byl to hodnej kluk.

Taky si v tom trochu zarochním… youtube love mix. Jen ty slzy nějak nejdou. Místo toho si po tváři rozmatlávám čokoládu a dosmrkávám jarní alergii. No a zítra zpátky k pásu!

sobota 21. března 2015

Love hurts

Něco vám povím. Mít vztah a žít s někým je kurva dřina. Mnohem větší než kruhový trénink nebo nedat si po pizze tiramisu. Nebo nedat si pizzu…

Ne, nezabila jsem se, ani jsem neodjela na Fidži. Ani jsem se dokonce od posledního článku nevyspala s druhou půlkou Prahy.

Pana Nikdo jsem si niterně odtrpěla a od té doby jsem měla jen pár drobných  zkratů (jako třeba rande s běžcem v růžové košili), které vedly k menší změně mé osoby na bázi absolutní buněčné transformace, po které kostry mostů do mé alteregoniální (nebo egoistické?) historie už jen doutnají. (Sakra jak mně chybělo si zas trochu zapřehánět…)

Potkala jsem chlapa.
Dala jsem výpověď.
Bydlím na sídlišti na kraji Prahy.

Asi ho miluju a vezmu si ho.
Jsem bez peněz.
Chci žít u moře a ne mezi paneláky.

Dost se hádáme,
Jsem zlenivělá.
Každý druhý den si balím kufry.

Miluju ho, protože… on miluje mě. I když mám ráno zaschlou slinu na tváři, blbě se řehtám v kině, urážím lidi, když jim chci ve skutečnosti zalichotit, nebo když si uprdnu tak, že to nelze na nikoho svést.
Miluju ho, protože se jeho zabedněnost ukázala jako výhoda, protože ani několik razantních odmítnutí nebral jako prohru, protože vydržel všechny ty věci, o kterých se dočtete v článcích jako “Jak se (ne)chovat na prvním rande”, “Čemu se vyvarovat na začátku vztahu”. “Co mužům raději neříkat” atd.

Miluju ho, protože… má sexy zadek a rozkošný ďolíček na bradě.

A nesnáším ho, když mi dává kázání, že bych si měla najít stálou práci, když vyvalí pupek a obuje si ty odporné pohorky, do kterých jsem chtěla už několikrát hodit špatně típlé cigáro, když dělá scény kvůli blbostem (třeba že kouřím) nebo když je uražený, že před ním něco tajím (třeba tento blog)...

Historky ze života ženské, která objevila kouzlo horkovzdušné trouby a jezdí o víkendech na nákupy do Lidlu autem, nejsou zdaleka tak zábavné, jako trápení singl skorotřicítky, která svádí dennodenní boj s pečivem a syndromem vyhoření. Vím. Přesto…

Jak umřít na domácí násilí… smíchy:
Obecně nejsem moc romantický člověk. Kytka supr, ale tulipány za pade z Kauflandu bohatě stačí. Stokrát víc mě rozpálí třeba rajčata ve slevě. I tak se občas najde chvilka, která za to stojí. (Ideálně s lahví vína, měkkým gaučem a balíčkem kondomů.)

Z rádia zní zamilovaná píseň, plameny svíček se mihotají ve vánku našeho zrychleného dechu a s jiskrami v očích si vyměňujeme chtivé pohledy... Přibližujeme se k sobě, zvedá ruku a já se těším na jeho mužné objetí…

Najednou hvězdičky před očima, dutá rána, cvaknutí zubů a jeho vyděšený pohled. Instinktivně si sahám na nos, který podezřele hřeje. Když se trochu vzpamatuju, neubráním se výbuchu smíchu.

“Zlato, uvědomuješ si, jak blbě bude znít, až budu vysvětlovat, proč mám modráka pod okem?”
“Hm… no jo.”
“Ta já rovnou řeknu, žes mi dal loktem a tu klasickou pasáž o spadnutí na kliku vynechám, jo?

Provinile na mě kouká, podává mi zmrzlou čínskou směs a velmi pomalu a opatrně mě chytá kolem ramen.

Z rádia se ozývá: “Love hurts…”

Jo a od pondělka je v Lidlu akce na Deluxe řadu. Parmezán za supr cenu!

pondělí 28. července 2014

Pohádky

Z pouhopouhých dvou komentářů u svého předchozího článku jsem pochopila, že pokud byl někdo totálně mimo, tak jsem to byla já. Ani po třetím přečtení těch několika zmatených odstavců jsem vůbec nepochopila, co jsem chtěla říct.

Alkoholu se to dá přičíst jen částečně, rozhoupané hormonální hladině taktéž, čisté blbosti a vyčerpání asi nakonec největším dílem.

Pan Nemanžel (Second Hand) se ukázal jako totální hajzlík, který mě (jakožto jednu z mnoha) chtěl jen využít k překlenutí porozchodového období a nakonec byl sám využit k tomu, abych si uvědomila, že některými lidmi netřeba  více se zaobírat, dovolit jim jen protnout naši vertikálu životních poznání (samozřejmě horizontálně) a nechat je zase jít. Bez vzteku, bez lítosti, prostě bez emocí.

Když si dal tu práci ještě za mnou přijít do baru a zkusit si něco dokázat, připomněla jsem mu, že na charitu přispívám pár stovkami měsíčně trvalým příkazem a více se jí už věnovat nehodlám.

„I tu chvíli to bylo pěkný… Zavírám deníček!“ Po téhle mé větě docela zbledl a asi pochopil, že jsem to nebyla já, kdo byl jen něčím talismanem v memory boxu vzrušujících zážitků.

Zpátky do sedla a trochu se rozptýlit! Vzpomněla jsem si na jednoho muže, se kterým jsem si psala před pěknou řádkou měsíců, dávno předtím, než jsem si začala s panem „ne moc chytrým“, se kterým jsem prožila moc hezký jarní románek. Opět jsem si nainstalovala apku do telefonu a ani ne do deseti minut měla domluvené rande.

Už jste se někdy setkali s wow efektem? Je to docela síla… Vysoký, hezký, perfektně oblečený, v parádním autě, ke všemu chytrý, vzdělaný, schopný s dobrou prací, navíc „kluk tam od nás z hor“ s pohledem Médi a stejně měkkou náručí… Během pár minut jsme se do sebe zakoukali a domluvili si rande hned na druhý den a já už byla rozhodnutá, že ho požádám o doprovod na pracovní cestu mimo město. Druhé rande bylo naprosto dokonalé, pořád jsme si psali, strašně se na sebe těšili, jeli na grilovačku k Anetě, málem si to rozdali v autě… a pak se něco zlomilo a všechno bylo pryč. Pracovní cesta byla utrpení, neustále chodil krok přede mnou a vyhýbal se jakémukoli kontaktu.  A když jsem si pak lehla vedle něj do postele, už dělal, že spí!!!

Něco dalšího, co jsem ještě nezažila – chlap, který mě nechtěl ojet.

Odjel s kamarády na kola, napsal mi, že neví, co mi má říct, a že je to spíš na osobní setkání…

Ehm...

Ikonka na telefonu blikala jak rozbitý železniční přejezd a tak jsem si říkala, že se opět trochu rozptýlím. Oslovil mě nějaký jakýsi někdo… Naprosto nedefinovatelný, nepopsatelný, bezpohlavní tvor, o jehož existenci jsem neměla absolutně žádný zájem. Tudíž jsem jen nahlédla na první profilovou fotku, na které nebyl vůbec vidět a dál se o něj jako o chlapa/člověka nezajímala. Prostě nějaký krpatý bezvýznamný plešoun, který se mi bude dva dny korespondenčně věnovat, aby si vyslechl všechna má trápení, dal mi na situaci mužský pohled a trochu mě zabavil, než se vrátí Méďa, který to buď celé chlapsky ukončí anebo vysvětlí a pak už našemu štěstí nebude stát nic v cestě, maximálně moje zraněné ego, probuzené pochyby a uměle definované chyby na tom druhém…

A tak jsem psala a psala a psala. Vlastně jsem samu sebe vykreslila trochu jako couru s tendencemi muže potkávat a nepouštět si je k tělu, odmítat to dobré, co mi nabízejí, a poukazovat na jejich vlastnosti, které mi vadí, a tudíž mě přirozeně ve vztahu k nim decimují.

„Pochopil jsem teda správně, že mě bereš jako svoji vrbu a šance, že bychom my dva spolu něco měli je nulová?“
„Přesně!!! :-D‘‘
„Tak pojď aspoň na kafe!“

A tak jsem šla, protože začalo strašně chcát a všechny mé plány se rázem rozplynuly. Volila jsem mezi „jít na kafe s panem Nikdo“ a „čumět do stropu a přemýšlet nad nevymyslitelným“.

Říkala jsem si, že netřeba pokoušet se udělat dojem, tak jsem si zlakovala mastné vlasy, natáhla džíny a posbírala tříděný odpad, ať mi to doma nesmrdí, když už jsem teda po třech měsících konečně vyluxovala a vyprala záclony.

Jdu si takhle ulicí a naproti mně jde vysoký krásný chlap s pomněnkově modrýma očima, v tričku Ralph Lauren a s deštníkem, jakoby šel naproti své vyvolené… Se zalíbením na sebe koukáme a já si vnitřně postesknu, že na mě bohužel někde čeká ten krpatý plešoun. Ještě se po sobě otočíme a najednou se mi spojí ten profil a kšiltovka. Oslovím ho jménem… On mě osloví jménem…

A kurva!!! Tak tohle bude ještě zajímavé…

Dva emocionální kriplové, kteří vlastně nehledají vážný vztah, ale mají našlápnuto se do sebe zamilovat. Já před rezolucí pana Médi, on po rozchodu s femme fatal. První týden byl víc než krásný, pak se zase “něco” posralo… Prý jsem moc “pushy” (a asi málo pussy… who knows).

S muži, na kterých si myslím, že by mi mohlo záležet hned nespím. A s oblibou jim to všem říkám. Když na vás i po tomhle hned skočí, už víte, že vám na nich záležet už nikdy ani nemůže. Jak jednoduché.

Poté, co mi napsal, že jsem asi ta pravá, mě nakonec obvinil, že jsem ho k tomu dotlačila a že se rozhodně nechce v tuhle chvíli zamilovávat.

“Ty hrozně toužíš po tom někomu chybět, ale nechceš, aby někdo chyběl tobě!” Hleděl na mě jak péro z divanu a pak uznal, že mám pravdu.

Nevadí mi, když jsou věci, jak jsou, ale musí být jasně řečené a musím je chápat.

Stále nevím, zda-li se lidé ve mě tolik pletou, nebo zda-li se v sobě pletu já. O muže nebojuju, nemiluju ty, kteří nemilují mě. Ve vztahu “má dáti dal” to musí být vyvážené. Zbytek večera jsem se k němu chovala chápavě a mile a nakonec si vzala to, na co jsem myslela od prvního okamžiku, kdy jsme se potkali na ulici. Bez emocí, bez hloubky (té duševní samozřejmě), bez plánů. Když bylo po všem a já se v postkoitálních křečích svíjela v jeho náručí a spontánně se vítězně smála, pravděpodobně konečně pochopil tu mou větu o mužích, na kterých mi (ne)záleží… Nevím, zda s ním zamávalo tohle vědomí anebo spíš fakt, že vždy trvám na kondomu, který on nesnese - tak či tak pak na můj vkus strávil příliš mnoho času v koupelně…

Je zvláštní pak půl dne protrpět po boku někoho, z koho vůči vám (nebo možná vůči jemu samotnému) pryští neopodstatněná provinilost a s kým si lžete do očí, jen abyste se vyhnuli fatálnímu konfliktu…

“Chceš, abych s tebou jela do té Ameriky?”
“Určitě!”

“V úterý bychom mohli být spolu…”
“Moc ráda!”

Menší názorný příklad hráčské provinilštiny:
“Já už radši pojedu, dnes nejsem dobrý společník…”
“To nevadí, hlavně si odpočiň.”
“No jo, musím trochu přemýšlet…”
chápavý úsměv...

...a její překlad do upřímništiny:
“Už radši jdu, protože bych ti jinak musel ublížit, jak mě sereš!”
“Ano, prosím, táhni už do hajzlu, nebo tě shodím z těch schodů…”
“Už se nikdy neuvidíme!”
to kurva doufám...

Mé poslední tři čtrnáctidenní “vztahy” mi ale ukázaly něco velmi podstatného. Vystoupila jsem z řady (důvěřivých buchet, co se nechají ve svých nadějích ojet a pak doufají), což vnímám hodně pozitivně. Blbý na tom je, že proti proudu se dlouho plavat nedá.

A tak se s vámi podělím o Teorii klasifikace princezen v pohádkách:
Koho si vybírá princezna, když je poblíž drak? - Prvního, kdo ji zachrání.
Jak si vybírá, když nikde žádné nebezpečí nehrozí? - Velmi pečlivě… Chci šaty tkané hvězdným prachem, šňůru perel z nejhlubšího moře, vítěze všech vítězů, toho, kdo uhádne všechny hádanky…

A čím více jsem se nad tím zamýšlela, a že můj “kouč” je asi vážně chytrej člověk, došla jsem k jasnému závěru!

Nejsem žádná Popelka, kterou její princ napotřetí nepozná ani ve svatebních šatech, všechno mu musí zopakovat a pak ještě vysvětlit!

Noc u višňového piva bych asi proklábosila s Princeznou se zlatou hvězdou na čele. Před Kazisvětem zdrhla a vybrala si rovnou krále. Dostatečně sofistikovaného a vyrovnaného muže, který ani na chvíli nezapochyboval, kdo je jeho vyvolená (byť nešla přímo od kadeřníka a i v pyžamu by asi vypadala líp...). Přesně věděl, jak se má zachovat a dlouho s tím neotálel.

Otázkou je, co by na to řekla Pyšná princezna… Od dob, co nosím džíny velikosti 36 a minisukni hrdě i bez punčoch, mám trochu pocit, že bychom si asi rozuměly. Bůhví, jestli někde není můj král a já nad ním zatím třeba jen ohrnuju nos!

pátek 20. června 2014

Second hand

Nebudu to moc okecávat - jarní románek jsem ukončila. Bylo to hezké, ale stačilo. Já sice občas váhám, zda je KLDR Jižní či Severní Korea, ale rozhodně vím, že to nejsou aerolinky. Takže pojďme diplomaticky říct, že jsme si nerozuměli. Chvíli mi chyběl, ale ve chvíli, kdy mi došlo, že po něm teskním jen z půlky, a onou polovinou byla ta od pasu dolů, nebylo co řešit.

Netřeba se ani extra rozpovídávat o pokusech mužů z víkendových večírků, nových kolegů a ješitných bývalých skoro milenců.

Na výhružné “Talk to me!!!” ani “Já tě mám stejně rád!!!” se vlastně ani nedá nic říct.

Za zmínku možná stojí mladík, který se ukázal jako téměř dokonalý. Jenže tenhle Mr. Perfect si to samé evidentně nemyslel o mně a v konečném důsledku by mě asi děsilo mít něco s někým, kdo je přesvědčený, že si u mě podávají chlapi dveře. (Skutečnou pravdu zná jen uklízečka v našem domě, co ji imrvére potkávám v nejméně vhodné chvíle. Ta je viděla asi všechny…)

A stálo mě to sedm set za první sezení u psychoterapeuta, kterému hrdě říkám životní kouč, abych si otevřeně přiznala, že nejsem vztahový člověk ve smyslu oné množiny provozních záležitostí, na kterých staví své pouto většina párů. Když se náhodou usměju na dítě v tramvaji, mám pocit, že bych si hned po příjezdu domů měla změřit teplotu.

A také si zas a znovu  otevřeně přiznávám, že pořád nevím, co chci. Na druhou stranu rozhodně vím, co nechci. Nechci nic vlažného, plytkého a nechci něco dělat jen proto, že se to ode mě očekává.

Proto tu mám příběh, který je zatím rozepsaný jen v bodech. Kam (a jestli vůbec) se bude vyvíjet, jak bude dlouhý a do jakého žánru se zařadí, to zatím neví nikdo… Dokonce mám pocit, že ani ten, který ho rozepsal!

Kamarádka se syndromem zfetované koaly (má tendence přitisknout se ke kdečemu) hledá manžela. Oslavila pětatřicet rozchodem a rozjela pátky a soboty ve velkém. A já samozřejmě s ní… Po omylu s veganským neonacistou jsem myslela, že nic horšího než šok v podobně “Blut und Ehre” už se stát snad nemůže. Pochopila, že v baru (s trojkou v žíle) lásku svého života asi nenajde, ale ráda se líbá. S chlapama, kteří nejsou její přítel, nespí, tak jsem si řekla oukej… A tak jsme opět vyrazily, ale s tím, že manžela jí s dovolením vyberu já - já, která se poslední dobou propíjím do střízlivosti a na otázku “co si dáš?” s úsměvem odpovídám “jemně perlivou vodu s citronem” a na otázku “dáš mi číslo” zase “jako vážně?” a pak se většinou rozesměju.

Problém nastal, když jsem si uvědomila, že jí dohazuju chlapy podle svého gusta a oni nedokážou pochopit, proč je nechci pro sebe. No proč… protože já nikoho nehledám!!! A i kdybych hledala, tak na “dydžině” pro přestárlé puberťačky by to nebylo…

Tuhle mi sestra poradila: “Když nechceš, aby tě otravovali, tak si nechej udělat tričko ke krku s nápisem HOLKA NA VDÁVÁNÍ na prsou a CHCI DO ROKA DÍTĚ na zádech.” Něco na tom bude, že? Mohlo mě napadnout, že “já nikoho nehledám” se v chlapským mozku sepne jako “soulož na dosah a bez povinností”.

...no a najednou jsem uviděla kamarádku v náručí chlapa, ze kterého mnou projela tsunami. Že to není její budoucí manžel mi bylo jasné ve chvíli, kdy se na mě podíval. Když pak učinil pokus elegantně se od ní odpoutat a přivinout ke mně, tak mile, jak jen mrcha největšího kalibru dokáže, jsem se na něj usmála a řekla: “Na mě se vyser, já jsem svině!” A jelikož ve skutečnosti asi fakt nejsem, nenapadlo mě, že pro něj z toho vyplynulo “Výborně, já jsem hajzl, tak to by nám to mohlo klapat. Aspoň chvíli…” Pak se tam vykousli jak puberťáci na letním táboře a já skotačila se zadaným (tudíž neškodným) ale sexy punkerem, který mě hnětl jako linecké, zasypával lichotkami a byl fascinován mou postavou. (Která je mimochodem výsledkem roční dřiny a permanentního hladu, který se v nočním snění proměňuje v krvelačné drancování všeho, co se skládá ze složitých sacharidů a tuků, resp. všeho, co má obscénní kalorickou hodnotu a milión éček.)

Ve čtyři ráno, značně znavená jsem chtěla svou noční show s doprovodným programem “Jemně perlivou vodu s citronem a pak odprejskni!” už ukončit, tak jsem se šla loučit se svým komparsem. Kámoška v objetí s kamarádem svého nemanžela a nemanžel mně v patách. Když se ke mně přilepil a pokusil se mě políbit, rázně jsem ho od sebe odstrčila a řekla mu, že second hand neberu, i když je hrozně pěknej a zajímavej. (To mi poslední dobou jde, otevřeně chlapům lichotit, když o ně nemám zájem a pak jim v pár okamžicích zlomit srdce, když chtějí kvůli jedné noci opouštět snoubenky a nenarozené děti. Ale jsem takový charakter, že jim vždy stihnu vysvětlit, co je skutečně důležité, a že teprve ráno si budou vážit opravdových hodnot… Ještěže nikdy nebývám u jejich probuzení a oné první myšlenky “bože, to byla kráva!”)

O tom, že v sekáči bývají ty nejzajímavější úlovky zase někdy příště...

Nicméně Nemanžel z druhé ruky mi lichotku lacině oplatil klišé “taky nejsi nejhorší” a já nebyla schopná odolat rozkazovačné výzvě “dej mi na sebe číslo!” a se svým mrším úsměvem a pohledem “jako vážně?” jsem ho na něj vychrlila, že jsem si ani já sama nebyla jistá jeho správností. Na jistotu a bez starostí, protože u sebe neměl telefon, a poté jsem odkráčela tak svůdně a ladně, jak mi hladina alkoholu v krvi a bolavé nohy z bot na podpatcích dovolily.

Když jsem pak od psychoterapeuta (pardon, tedy kouče) odcházela s úkolem - do půlnoci se s nikým novým neseznámit - přistálo mi v telefonu několik zpráv od pana Nemanžela, a to podotýkám, že už bylo v době, kdy jsem věděla, že se jím kamarádka nechala natvrdo ošukat ve smyslu bezvládně ležet a říct “Už budeš?” ...a já se za to opět cítila zodpovědná - že jsem jí nejenže nedokázala najít muže na ženeníí, ale ani jsem ji neochránila před takovým klopýtnutím.

Kámoška má ale s koalou společného mnohem víc. Je to šelma a umí pěkně kousat. Když jsem pochopila, že ranní přešlap jí úsměv nezkřivil víc než kapka citronu, přestala jsem se tím trápit a hezky jí poradila, ať teda napíše tomu jeho kamarádovi, když se jí tolik líbil.

No a tak jsme značně oslabené kocovinou vyrazily na grilovačku, kde z menší morální chybičky udělala zábavnou historku pro celé kolo a Nemanžela otevřeně uzemnila, a kde já okamžitě dostala vynadáno, že neumím používat telefon a co to hraju jako za hry…

“Neodpověděla jsem proto, že jsem zatím nechtěla…”
“A kdy bys jako odpověděla?”
“Nevím… až by se mi chtělo. Třeba zítra, nebo v pondělí…”

Asi to tohoto pana dokonalého trochu překvapilo. A já to přitom myslela tak upřímně, jak to vždy myslí jemně perlivá voda s citronem se mnou.

Abych to zkrátila. Nakonec se mu stejně během jednoho večera podařilo kámošce navrhnout, že by spolu mohli teda jen spát (a ta ho samozřejmě s výsměchem odmítla) a mně strčit ruku do kalhotek a jasně mi ukázat, že vždycky dostane, co chce.

Fotbal, chlapi, chlast… ideální večer zakončený usnutím v náručí největšího hajzla na světě a cítit se přitom tak v bezpečí jako obmotaná ocelovým lanem mezi čtyřmi airbagy.

O den později jsme pak spolu zažili kurva romantiku a mně se ještě podařilo udržet, i když jsem v téhle oblasti jako chlap. On s cizí ženskou nemůže spát v jedné posteli, tak mě vezl po půlnoci domů. Má totiž také svoje zásady…

Někdy je těžké dívat se do zrcadla, že?

Týden jsem nespala, nemohla jsem skoro jíst, padaly mi věci z rukou. Máma: “Ty jsi zamilovaná!”

Hovno zamilovaná, spíš totálně oblblá, se zbouřenými hormony, přepracovaná, unavená, vysílená a tohle všechno dohromady už začínala být tikající bomba. Od chvíle, kdy mi známý vykládal o kolegyni, která se jednoho krásného dne v open space kanclu vysvlékla do naha a začala běhat z jedné strany na druhou a máchat rukama, je mým safe word MOTÝLEK.

A motýlek to nevydržel o den později, chtěl létat a místo toho mu ten hajzlík svázal křídla a totálně ho přemohl. Prostě jsem se neudržela a ono to stálo za hovno.

Tolik niterné upřímnosti, kolik jsem dala do hloubání nad tímto chlapem, u kterého nevidím žádný problém, jen ten, že objektivně je to totální emocionální kripl s egem větším než můj mindrák z povadlých prsou, jsem nevěnovala nikdy ani sobě samé.

Prý si nepotřebuje nic dokazovat a nikdo neví, jak to bude…

Je tam milión otazníků a miliarda vykřičníků a stejně mi něco uvnitř říká, že to není tak černobílé. Za celé tři roky se do mě žádný chlap nezamiloval a najednou mám pocit, že tenhle by mohl? Navzdory jeho touze ojet všechno, co se pohne, a záměrně ženské využívat pro svůj slastný pocit vítězství a ukojení touhy po nadvládě…

Možná mám před sebou další výzvu, přičemž na konci budu pokořená já. Ale třeba zase přijdu na další věc, kterou nechci a budu o krůček blíž poznání, co chci.

A perlička na závěr, než se hodím offline a nasednu do letadla do Řecka: :
Prasata se nepěstují, ale chovají a Zeus se skloňuje ku libosti diabetiků. To ví každé malé dítě a netřeba v zaslepenosti vlastními zbytečnými encyklopedickými znalostmi podceňovat ostatní. Myslet si ale, že Lucrezia Borgia je pornoherečka, to je na nástěnku!

sobota 12. dubna 2014

Tatínci, taťuldové, fotři

...a otec neznámý.

Vzhledem ke způsobu života, jaký jsem v poslední době vedla, jsme s kamarádkama lehce vtipkovaly, že kdybychom nedejbože otěhotněly (...a věřte, že dítě je to nejmenší, co si můžete z náhodných sexuálních sukcesů odnést), ani bychom nevěděly, s kým to máme. Bývaly doby, kdy bych musela postavit do řady tak dva tři pány, a pak bych asi zkusila ententýky…

No, a tak se to stalo... Odříkaného největší krajíc, že?

Naštěstí ne mně, ale i tak to byl jakýsi zlom (nepočítaje hysterické ožralecké extempore, které nejvíc odskákal můj bývalý konferenční stolek), který mě vskutku donutil zamyslet se nad svým životem, který ne žiju, ale nechám se jeho náhlými projevy vláčet! A tím zlomem vážně nemyslím to, že bych neměla v impulsivních hrdostních návalech mazat čísla dřív, než dostanu krámy!

Kamarádka podvedla přítele s jeho nejlepším kamarádem. Bylo to tak intenzivní, že ji to utvrdilo v dlouhodobém přesvědčení, že z přítele by se měl stát přítel bývalý, ale zároveň s vědomím, že z kamaráda nebude přítel budoucí. Když si pak po třech měsících šla na gyndu pro injekci, vrátila se s fotkou z ultrazvuku.  

Jak by řekla má neteř: "To je epické!" ...tajuplným hlasem a vzhledem k jejímu nízkému věku s absencí nápadu, co by tohle slovo mohlo znamenat.

A ono to epické je! Takovouhle slátaninu by nedala dohromady ani Rosamunda Pilcher. Bohužel ty skutečné lyrické pochody s tím vším spojené zdaleka nejsou tak zábavné, jako bychom čekali v béčkovém romantickém filmu. Tím spíš, když bývalý přítel natěšeně doufá, že bude otcem, ačkoli vše nasvědčuje tomu, že jím bude onen kamarád, který o ničem netuší a dál se chová jako totální debil se syndromem chovného býka v ohrádce.

A tak se dostávám ke stěžejní existenciální otázce... Jak moc nás tyhle reálné věci, které se nás netýkají jen do doby, než se nám stanou, změní? Kde dochází k tomu přerodu rozevlátého floutka ve starostlivého otce? Vidím výsledky dnes a denně u svých známých a kolegů, ale nikdy nepostřehnu ten zlom. Je možné, že se soustředím, abych nepropásla revoluci, a přitom nevidím všudypřítomnou evoluci?

Vzpomínáte si na kolegu Diora? (Kdokoli o něm kdy mluví, vždy řekne "ten hezkej" a já předstírám, že nevím...) Tuhle jsem ho potkala a nestačila jsem se divit. Ta jiskra byla pryč. Ze sexy tatínka byl najednou taťulda v kárované košili s pupkem, který nedokázal mluvit o ničem jiném, než o tom, jak učil dcerku lyžovat a jak roste, jaká je to jeho radost a jak otcovství muže změní. Člověk by skoro řekl, že s manželkou čekají druhé dítě, ale těhotný je on.

Ale pozor! Muž nemusí být nutně otcem, aby se z něj stal fotr. To jsou ony revoluce, které vnímáme, když nejsme přítomni evoluci. Po dvou letech jsem se potkala s bývalým přítelem a zážitek to byl natolik otřesný, že ani po týdnu se z toho nedokážu oklepat. Jediné, co jsem na něm poznala, byla košile, kterou jsem kupovala jako první dárek na začátku našeho vztahu. Před deseti lety a jeho dvaceti kily navíc. Vypadal, že se od našeho rozchodu nestříhal, neholil, nemyl. Po našem sedmiletém soužití kolem mě prošel se skloněnou hlavou a zdráhal se mě i pozdravit. Dokážu pochopit, že se člověku nedaří udržet se ve formě, ale zhloupnout o padesát bodů IQ? Nikdo z našeho společného okolí o něm nedokázal říct nic hezkého a já se skutečně zastyděla, že nás kdy k sobě něco poutalo. Stal se z něj člověk, který kdyby se mě na ulici zeptal na cestu, s obavou o svůj majetek a zdraví bych řekla "nezlobte se, nemám čas" a spěchala pryč.

Ale abych vás nezatěžovala jen tématy, která mě tíží jen proto, že jsem stále neobjevila účinný vyprošťovák na dlouhodobou morální kocovinu... Potkala jsem muže. Před pár týdny, v době, kdy jsem si s úlevou uvědomila, že fakt, že jsem schopná přijít večer domů a sedět půlhodiny na gauči s pohledem upřeným na holou stěnu a nechtít dělat nic jiného, souvisí s vnitřní úlevou a zbavením se syndromu promarněné příležitosti, tak příznačném single lidem, kteří se s tím stále nedokázali srovnat. Potkala jsem ho zase přes seznamku a zase to byl chlap, u kterého by mě ani nenapadlo, že s ním něco budu mít. (Zmínila jsem se, že voják i ajťák už jsou oba ženatí?) Šla jsem prostě na kafe. Z nudy a s tím, že už je na čase svůj profil smazat.

Šlo to ráz naráz, drobné dárečky, pomohl mi s tím a tam s tím, vzal mě na výlet...
Jsem jeho princezna a už má u mě pyžamo.
Je úžasný v posteli a i když spolu nevedeme hluboké filozofické rozhovory, v základních životních názorech se asi shodnem.
Nejsem pro něj jen sexuální objekt a vidí ve mě někoho úplně jiného, než viděli všichni ti před ním.
Chová se ke mě hezky a prátelům se líbí.


A já se pochopitelně bojím!


...že přijdu o svou svobodu, prostor, svá tajemství... že budu muset sdílet i to, co chci jen pro sebe, že budu muset dělat kompromisy, které vnímám jako zlo (protože menší zlo je stále zlo), že se prostě budu muset vzdát svého života, plného démonů a depresí, které ho dělají zajímavějším a intenzivnějším. Jednoduše - mám strach, že budu žít normálně, a mám obavu, že už to přichází a já se tomu nedokážu bránit.

Takže jedno malé zamyšlení na závěr, než se k vám zase za pár měsíců vrátím - těhotná, sestěhovaná, zasnoubená, utrápená, se zlomeným srdcem nebo všechno dohromady:
Strach je jistota, je všudypřítomný a nekompromisní. Není zvědavý na diskuze ani racionální úvahy a je jako škytavka - vydrážděný a uměle nezastavitelný. Limituje nás, ale i chrání. Je přirozený jako slepé střevo, proto pro něj neexistuje žádná  prevence, a zaslouží si náš respekt.

neděle 9. února 2014

Detox

Žiju moc rychle. Svět se točí, točil by se se mnou i beze mě. A mě vytáčí… Do obrátek.

Chtěla jsem se usadit. Přirozeně to nemohlo dopadnout dobře. Respektive tak, jak jsem si to představovala, protože jsem si to tak vlastně nepředstavovala. Z Taťuldy se vyklubal regulérní úchyl (hanbaté fotky na hranici nechutnosti) s majetnickými sklony a značně podkopnutým zdravým rozumem. Všechno bylo špatně, já byla špatná… Ať jsem udělala, co jsem udělala     (nebo neudělala), nevyhla jsem se ostré kritice.
“Nedivím se, že jsi tak dlouhou dobu sama…” byla poslední kapka. Už jsem nebyla ta milá a rozumná úžasná ženská, kterou by na rukou nosil. Byla jsem arogantní sobec, který nehodlá dělat kompromisy.

“Jestli chceš, abych se chovala úplně jinak, než se chovám, abych byla někdo úplně jiný… tak mě ve skutečnosti nechceš!”

Když pak poté, co jsem to “rozsekla”, přijel do Prahy a šli jsme na kafe, absolutně jsem nechápala, o co jsem se předtím pokoušela, a počítala jsem minuty, kdy už budu moct vypadnout za Ňuňánkem. My dva bychom totiž v tomto vesmíru nemohli být ani přátelé, jak mi byl odporný s tím svým přikrčeným nosem, když mluvil o ostatních lidech, a děsivým úsměvem, když tlachal o svých úspěších.

Vzpomínáte si na Ňuňánka? Mladík z baru, kterého jsem si kdysi dotáhla domů a místo vášnivé noci jsem do rána byla v koupelně s hlavou v míse a sprchou za zátylkem…

Tak nějak se statečně přihlásil, že bude plnit mé požadavky na občasné ukojení mé touhy po mužském těle. A funguje to! Bez emocí, bez očekávání, bez ničeho kvůli čemu bychom jakkoli omezovali své  prázdné životy, smutně naplněné substitučními aktivitami jako jsou sport, pařby a pečení muffinů z mandlové mouky. Když vám pak po hodně nevydařené párty, kdy brečíte taxikáři v autě, že “už takhle nechcete žít”, a pak si doma rozsednete konferenční stolek a zapíchnete žebra od radiátoru do zad, přiletí smska “mezi čtvrtou a pátou bych ti to přijel udělat”, přijde vám to roztomilé. Ne?

Ještě se mi ozval Klient. Prý jestli nedáme drink. Na moje “když půjde jen o drink, tak proč ne” už neodpověděl. A stejně mám pořád pocit, že to není uzavřené. Obzvlášť po děsivém snu, kdy mě pronásledoval celou noc a pokoušel se mě znásilnit.

Taky si na mě po půl roce vzpomněl Latinoameričan. Prý: “The fact is that I really miss you…” Ne ne… fakt je, že JSEM tak blbá... Ale jen, když chci!

A takto blbá jsem chtěla být v týdnu, kdy jsem na pracovním večírku potkala zajímavého muže. Hezoun v dobře padnoucích džínech a kožené bundě. Absolutně ne můj typ, prostě hajzlík od pohledu. (Protože já jsem na ty intelektuální typy, ze kterých se hajzli vyklubou až posléze - po naší sléze…) Tak jsem si řekla, že by to mohlo být osvěžující. Byla to opravdová láska na jednu noc. Věřím tomu, že jsme se do sebe skutečně zamilovali. Byla jsem TOP, ať už se stane, co se stane, chci s tebou lítat atd. atd. Jak slíbil, tak udělal a já se nechala - “zmrdal mě jak děvku”. Když pak po mně ráno chtěl moje telefonní číslo, vážně jsem hleděla. Vlastně mi s ním bylo opravdu neskutečně, dokonce tak, že jsem se chtěla vzdát svého klidného rána, a nechtěla, aby odešel… Ale on odešel. Za svou přítelkyní, psem, zpět do svého života. Já nikam chodit nemusela, prostě jsem zůstala v tom svém. V tom, který oplakávám vždycky, když se zpiju do němoty, kdy dokážu jen tiše fňukat nebo naopak  nahlas řvát a promáčet slzama  matraci až k podlaze.

Po prokaleném měsíci jsem nacucaná jak houba. A ne jen mé tělo. Mám v hlavě zas takový bordel, že uvažuju buď o sebevraždě nebo hypotéce. Potřebuju detox. Cpát do sebe salát po kilech, běhat, pealing každý třetí den a vlasovou kůru co čtvrtý. Nalakovat si nehty, vytřít podlahu, vyházet debilní boty a zašedlé spoďáry, smazat pár čísel... prostě potřebuju voraz a jen tak žít! (A taky si koupit nový konferenčák…)


A malá historka na závěr, jak se nevyplácí neukládat si čísla:
“Prosím…”
“Tady Martin!”
“Ehm, ééé…”
“Nevíš který? Byli jsme tuhle na kafi…”
“Éééé, jasně že vím…” Před půl rokem? To jsi ty, co mi pořád píše a já nikdy neodpovím…?
“Co kdybysme někam zašli? Třeba příští týden…” Ale prosím tě!

Ukaž se! Měj koule, měj koule…

“Hele, já myslím, že ne…”
“Proč ne?”
“Protože by to nemělo smysl!” Jóóó! Jsem na sebe pyšná…
“Hm, tak ne… tak se měj!”

To je ten můj pidi obrázek v peněžence od pouliční umělkyně. Kombinace těchto barev znamená moudrost, osvícení a schopnost nechat věci jít… (BTW stejnou mám ložnici!!!)

pátek 3. ledna 2014

Nabrat dech

...a neležet pořád na zádech. Tak nějak mohlo znít mé novoroční předsevzetí.
 
Událo se dost, abych se styděla, příliš, abych se se vším svěřila. Tudíž to vezmu ve zkratce.
 
Klienta jsem definitivně poslala do kelu (slovensky kapusta, kapusta je prý česky  zelí… nebo naopak? Další předsevzetí - zapracovat na cizích jazycích!), i když má hysterická sms v podroušeném stavu mu mohla dát naději na pár žhavých nocí, levnějších než přes escort. Naštěstí jsem rychle usla a dál nereagovala…
Narozdíl od nevyřešené situace s Mamánkem… Vzpomínáte si na něj? Po delší době, sama samice, navečer před Vánoci jsem zabrouzdala na seznamku. Hned mi napsal. Dali jsme si poslední večer před mým odjezdem za rodinou rande. Přiznávám - využila jsem ho, aby mě využil. Z sms přestřelky vyplynulo, že jsem strašně špatná v posteli… Že se udělal po pár minutách a dál už nemohl, to nedokážu pochopit, protože jsem tak blbá, že ani nevím, kde je triceps… Mohl to nechat být a nekazit mi den, bývala bych si myslela, že je debil, kterému šlo jen o jedno. Takto si myslím, že mu šlo jen o jedno a ještě ke všemu je to debil, dokonce takový, že to není ochoten přiznat s grácií egoistům vlastní.
 
Já jsem kráva, já to přiznám. Grácii si domyslete, poslední dobou se moc nekamarádíme, vždycky mě nechá ve štychu. Třeba se soplem u nosu, drobky na prsou nebo hovnem na botě.
 
Ozvala jsem se Taťuldovi. Už jsem vyčerpaná. Na lásku ani vášeň už nevěřím, takový mám elán do nového roku. Byli jsme spolu před Silvestrem a asi budeme v neděli. Vypadá to, že mu na mně záleží. Natolik, že se moc neptá na to, co bylo ty dva měsíce, co jsme se neviděli a já mu rozhodně nebudu slavnostně oznamovat, že jsem si konečně udělala těhotenský test, který vyšel negativně! (Kdyby byl náhodou pozitivní, asi bych těžko s jistotou určila, kdo by byl onen ,,šťastlvec”.)
 
Do nového roku mi všechno nejlepší popřál i pan Generální, který mě stále láká. Ale na to bych měla asi hodně rychle zapomenout, když se chystám být konečně zadaná. Že nešťastně, to opomiňme, prosím.
 
V roce 2013 jsem ještě dostala košem od gaye a upřímně si přiznala, že skutečně nepoznám chlapa, který o mě nemá zájem.
 
Na silvestrovské party mě balil chlap o dvě hlavy menší a jeho kamarád mi při odchodu povídá: “Víš, že by ses mi i líbila, kdybys nepůsobila ještě starší než ve skutečnosti jsi? Máš totiž takovou nějakou moudrost v očích, která mě děsí…” Neřekla jsem mu, že on by se mi nelíbil, ani kdyby mi bylo patnáct s mozkem pětiletého děcka. Místo toho ze mě vypadlo: “Ty jsi debil. Ty jsi fakt debil!” a mluvilo to za vše. Děkuji třem litrům vína, že to ze mě dostaly tak hezky stručně bez zbytečné přemoudřelé filozofie.
 
Gita na tu party pozvala onoho muže, kterého miluje. On vlastně už ani není zadaný. Akorát ji prostě nemiluje a to jde bohužel vidět na první pohled. Je to jen další z těch, kteří k sobě chtějí mít někoho připoutaného, aby se ve svých chmurech necítili sami. A on byl asi tou poslední kapkou, díky které už všechno hážu za hlavu a budu žít okamžikem. Byť by byl takový, že zrovna čumím na pavouka v rohu, jak si vychutnává vyschlou mouchu. Svět totiž funguje na pavoucích a vyschlých mouchách… S trochou fantazie a inteligence jistě chápete, co tím myslím, pokud ne, utíkejte na blog o šminkách. (A pak mi dejte tip, které oční stíny, se během dne nezdrcnou…)

Moje PF 2014:
Por Favor ať je líp! (K čertu s polemikou, zda se to dá takto použít! To je to mé předsevzetí zapracovat na cizích řečech...)