Love hurts

Něco vám povím. Mít vztah a žít s někým je kurva dřina. Mnohem větší než kruhový trénink nebo nedat si po pizze tiramisu. Nebo nedat si pizzu…

Ne, nezabila jsem se, ani jsem neodjela na Fidži. Ani jsem se dokonce od posledního článku nevyspala s druhou půlkou Prahy.

Pana Nikdo jsem si niterně odtrpěla a od té doby jsem měla jen pár drobných  zkratů (jako třeba rande s běžcem v růžové košili), které vedly k menší změně mé osoby na bázi absolutní buněčné transformace, po které kostry mostů do mé alteregoniální (nebo egoistické?) historie už jen doutnají. (Sakra jak mně chybělo si zas trochu zapřehánět…)

Potkala jsem chlapa.

Dala jsem výpověď.

Bydlím na sídlišti na kraji Prahy.

Asi ho miluju a vezmu si ho.

Jsem bez peněz.

Chci žít u moře a ne mezi paneláky.

Dost se hádáme,

Jsem zlenivělá.

Každý druhý den si balím kufry.

Miluju ho, protože… on miluje mě. I když mám ráno zaschlou slinu na tváři, blbě se řehtám v kině, urážím lidi, když jim chci ve skutečnosti zalichotit, nebo když si uprdnu tak, že to nelze na nikoho svést.

Miluju ho, protože se jeho zabedněnost ukázala jako výhoda, protože ani několik razantních odmítnutí nebral jako prohru, protože vydržel všechny ty věci, o kterých se dočtete v článcích jako “Jak se (ne)chovat na prvním rande”, “Čemu se vyvarovat na začátku vztahu”. “Co mužům raději neříkat” atd.

Miluju ho, protože… má sexy zadek a rozkošný ďolíček na bradě.

A nesnáším ho, když mi dává kázání, že bych si měla najít stálou práci, když vyvalí pupek a obuje si ty odporné pohorky, do kterých jsem chtěla už několikrát hodit špatně típlé cigáro, když dělá scény kvůli blbostem (třeba že kouřím) nebo když je uražený, že před ním něco tajím (třeba tento blog)...

Historky ze života ženské, která objevila kouzlo horkovzdušné trouby a jezdí o víkendech na nákupy do Lidlu autem, nejsou zdaleka tak zábavné, jako trápení singl skorotřicítky, která svádí dennodenní boj s pečivem a syndromem vyhoření. Vím. Přesto…

Jak umřít na domácí násilí… smíchy:

Obecně nejsem moc romantický člověk. Kytka supr, ale tulipány za pade z Kauflandu bohatě stačí. Stokrát víc mě rozpálí třeba rajčata ve slevě. I tak se občas najde chvilka, která za to stojí. (Ideálně s lahví vína, měkkým gaučem a balíčkem kondomů.)

Z rádia zní zamilovaná píseň, plameny svíček se mihotají ve vánku našeho zrychleného dechu a s jiskrami v očích si vyměňujeme chtivé pohledy... Přibližujeme se k sobě, zvedá ruku a já se těším na jeho mužné objetí…

Najednou hvězdičky před očima, dutá rána, cvaknutí zubů a jeho vyděšený pohled. Instinktivně si sahám na nos, který podezřele hřeje. Když se trochu vzpamatuju, neubráním se výbuchu smíchu.

“Zlato, uvědomuješ si, jak blbě bude znít, až budu vysvětlovat, proč mám modráka pod okem?”

“Hm… no jo.”

“Ta já rovnou řeknu, žes mi dal loktem a tu klasickou pasáž o spadnutí na kliku vynechám, jo?

Provinile na mě kouká, podává mi zmrzlou čínskou směs a velmi pomalu a opatrně mě chytá kolem ramen.

Z rádia se ozývá: “Love hurts…”

Jo a od pondělka je v Lidlu akce na Deluxe řadu. Parmezán za supr cenu!