pondělí 28. července 2014

Pohádky

Z pouhopouhých dvou komentářů u svého předchozího článku jsem pochopila, že pokud byl někdo totálně mimo, tak jsem to byla já. Ani po třetím přečtení těch několika zmatených odstavců jsem vůbec nepochopila, co jsem chtěla říct.

Alkoholu se to dá přičíst jen částečně, rozhoupané hormonální hladině taktéž, čisté blbosti a vyčerpání asi nakonec největším dílem.

Pan Nemanžel (Second Hand) se ukázal jako totální hajzlík, který mě (jakožto jednu z mnoha) chtěl jen využít k překlenutí porozchodového období a nakonec byl sám využit k tomu, abych si uvědomila, že některými lidmi netřeba  více se zaobírat, dovolit jim jen protnout naši vertikálu životních poznání (samozřejmě horizontálně) a nechat je zase jít. Bez vzteku, bez lítosti, prostě bez emocí.

Když si dal tu práci ještě za mnou přijít do baru a zkusit si něco dokázat, připomněla jsem mu, že na charitu přispívám pár stovkami měsíčně trvalým příkazem a více se jí už věnovat nehodlám.

„I tu chvíli to bylo pěkný… Zavírám deníček!“ Po téhle mé větě docela zbledl a asi pochopil, že jsem to nebyla já, kdo byl jen něčím talismanem v memory boxu vzrušujících zážitků.

Zpátky do sedla a trochu se rozptýlit! Vzpomněla jsem si na jednoho muže, se kterým jsem si psala před pěknou řádkou měsíců, dávno předtím, než jsem si začala s panem „ne moc chytrým“, se kterým jsem prožila moc hezký jarní románek. Opět jsem si nainstalovala apku do telefonu a ani ne do deseti minut měla domluvené rande.

Už jste se někdy setkali s wow efektem? Je to docela síla… Vysoký, hezký, perfektně oblečený, v parádním autě, ke všemu chytrý, vzdělaný, schopný s dobrou prací, navíc „kluk tam od nás z hor“ s pohledem Médi a stejně měkkou náručí… Během pár minut jsme se do sebe zakoukali a domluvili si rande hned na druhý den a já už byla rozhodnutá, že ho požádám o doprovod na pracovní cestu mimo město. Druhé rande bylo naprosto dokonalé, pořád jsme si psali, strašně se na sebe těšili, jeli na grilovačku k Anetě, málem si to rozdali v autě… a pak se něco zlomilo a všechno bylo pryč. Pracovní cesta byla utrpení, neustále chodil krok přede mnou a vyhýbal se jakémukoli kontaktu.  A když jsem si pak lehla vedle něj do postele, už dělal, že spí!!!

Něco dalšího, co jsem ještě nezažila – chlap, který mě nechtěl ojet.

Odjel s kamarády na kola, napsal mi, že neví, co mi má říct, a že je to spíš na osobní setkání…

Ehm...

Ikonka na telefonu blikala jak rozbitý železniční přejezd a tak jsem si říkala, že se opět trochu rozptýlím. Oslovil mě nějaký jakýsi někdo… Naprosto nedefinovatelný, nepopsatelný, bezpohlavní tvor, o jehož existenci jsem neměla absolutně žádný zájem. Tudíž jsem jen nahlédla na první profilovou fotku, na které nebyl vůbec vidět a dál se o něj jako o chlapa/člověka nezajímala. Prostě nějaký krpatý bezvýznamný plešoun, který se mi bude dva dny korespondenčně věnovat, aby si vyslechl všechna má trápení, dal mi na situaci mužský pohled a trochu mě zabavil, než se vrátí Méďa, který to buď celé chlapsky ukončí anebo vysvětlí a pak už našemu štěstí nebude stát nic v cestě, maximálně moje zraněné ego, probuzené pochyby a uměle definované chyby na tom druhém…

A tak jsem psala a psala a psala. Vlastně jsem samu sebe vykreslila trochu jako couru s tendencemi muže potkávat a nepouštět si je k tělu, odmítat to dobré, co mi nabízejí, a poukazovat na jejich vlastnosti, které mi vadí, a tudíž mě přirozeně ve vztahu k nim decimují.

„Pochopil jsem teda správně, že mě bereš jako svoji vrbu a šance, že bychom my dva spolu něco měli je nulová?“
„Přesně!!! :-D‘‘
„Tak pojď aspoň na kafe!“

A tak jsem šla, protože začalo strašně chcát a všechny mé plány se rázem rozplynuly. Volila jsem mezi „jít na kafe s panem Nikdo“ a „čumět do stropu a přemýšlet nad nevymyslitelným“.

Říkala jsem si, že netřeba pokoušet se udělat dojem, tak jsem si zlakovala mastné vlasy, natáhla džíny a posbírala tříděný odpad, ať mi to doma nesmrdí, když už jsem teda po třech měsících konečně vyluxovala a vyprala záclony.

Jdu si takhle ulicí a naproti mně jde vysoký krásný chlap s pomněnkově modrýma očima, v tričku Ralph Lauren a s deštníkem, jakoby šel naproti své vyvolené… Se zalíbením na sebe koukáme a já si vnitřně postesknu, že na mě bohužel někde čeká ten krpatý plešoun. Ještě se po sobě otočíme a najednou se mi spojí ten profil a kšiltovka. Oslovím ho jménem… On mě osloví jménem…

A kurva!!! Tak tohle bude ještě zajímavé…

Dva emocionální kriplové, kteří vlastně nehledají vážný vztah, ale mají našlápnuto se do sebe zamilovat. Já před rezolucí pana Médi, on po rozchodu s femme fatal. První týden byl víc než krásný, pak se zase “něco” posralo… Prý jsem moc “pushy” (a asi málo pussy… who knows).

S muži, na kterých si myslím, že by mi mohlo záležet hned nespím. A s oblibou jim to všem říkám. Když na vás i po tomhle hned skočí, už víte, že vám na nich záležet už nikdy ani nemůže. Jak jednoduché.

Poté, co mi napsal, že jsem asi ta pravá, mě nakonec obvinil, že jsem ho k tomu dotlačila a že se rozhodně nechce v tuhle chvíli zamilovávat.

“Ty hrozně toužíš po tom někomu chybět, ale nechceš, aby někdo chyběl tobě!” Hleděl na mě jak péro z divanu a pak uznal, že mám pravdu.

Nevadí mi, když jsou věci, jak jsou, ale musí být jasně řečené a musím je chápat.

Stále nevím, zda-li se lidé ve mě tolik pletou, nebo zda-li se v sobě pletu já. O muže nebojuju, nemiluju ty, kteří nemilují mě. Ve vztahu “má dáti dal” to musí být vyvážené. Zbytek večera jsem se k němu chovala chápavě a mile a nakonec si vzala to, na co jsem myslela od prvního okamžiku, kdy jsme se potkali na ulici. Bez emocí, bez hloubky (té duševní samozřejmě), bez plánů. Když bylo po všem a já se v postkoitálních křečích svíjela v jeho náručí a spontánně se vítězně smála, pravděpodobně konečně pochopil tu mou větu o mužích, na kterých mi (ne)záleží… Nevím, zda s ním zamávalo tohle vědomí anebo spíš fakt, že vždy trvám na kondomu, který on nesnese - tak či tak pak na můj vkus strávil příliš mnoho času v koupelně…

Je zvláštní pak půl dne protrpět po boku někoho, z koho vůči vám (nebo možná vůči jemu samotnému) pryští neopodstatněná provinilost a s kým si lžete do očí, jen abyste se vyhnuli fatálnímu konfliktu…

“Chceš, abych s tebou jela do té Ameriky?”
“Určitě!”

“V úterý bychom mohli být spolu…”
“Moc ráda!”

Menší názorný příklad hráčské provinilštiny:
“Já už radši pojedu, dnes nejsem dobrý společník…”
“To nevadí, hlavně si odpočiň.”
“No jo, musím trochu přemýšlet…”
chápavý úsměv...

...a její překlad do upřímništiny:
“Už radši jdu, protože bych ti jinak musel ublížit, jak mě sereš!”
“Ano, prosím, táhni už do hajzlu, nebo tě shodím z těch schodů…”
“Už se nikdy neuvidíme!”
to kurva doufám...

Mé poslední tři čtrnáctidenní “vztahy” mi ale ukázaly něco velmi podstatného. Vystoupila jsem z řady (důvěřivých buchet, co se nechají ve svých nadějích ojet a pak doufají), což vnímám hodně pozitivně. Blbý na tom je, že proti proudu se dlouho plavat nedá.

A tak se s vámi podělím o Teorii klasifikace princezen v pohádkách:
Koho si vybírá princezna, když je poblíž drak? - Prvního, kdo ji zachrání.
Jak si vybírá, když nikde žádné nebezpečí nehrozí? - Velmi pečlivě… Chci šaty tkané hvězdným prachem, šňůru perel z nejhlubšího moře, vítěze všech vítězů, toho, kdo uhádne všechny hádanky…

A čím více jsem se nad tím zamýšlela, a že můj “kouč” je asi vážně chytrej člověk, došla jsem k jasnému závěru!

Nejsem žádná Popelka, kterou její princ napotřetí nepozná ani ve svatebních šatech, všechno mu musí zopakovat a pak ještě vysvětlit!

Noc u višňového piva bych asi proklábosila s Princeznou se zlatou hvězdou na čele. Před Kazisvětem zdrhla a vybrala si rovnou krále. Dostatečně sofistikovaného a vyrovnaného muže, který ani na chvíli nezapochyboval, kdo je jeho vyvolená (byť nešla přímo od kadeřníka a i v pyžamu by asi vypadala líp...). Přesně věděl, jak se má zachovat a dlouho s tím neotálel.

Otázkou je, co by na to řekla Pyšná princezna… Od dob, co nosím džíny velikosti 36 a minisukni hrdě i bez punčoch, mám trochu pocit, že bychom si asi rozuměly. Bůhví, jestli někde není můj král a já nad ním zatím třeba jen ohrnuju nos!

13 komentářů:

  1. Ha. To s tou princeznou.
    Nedavno jsem nekde cetla, ze pracovni uspech poznas podle toho, ze neocekavas, ze se o tebe firma (nebo uspory nebo penize z autorskych prav treba, nebo cokoliv a kdokoliv) postara az do konce zivota. Napadlo me, ze to tak treba bude i ve vztazich, a ze to bude cesta ven z tech romanku s desne milyma konverzacema plivajicima vinu. Ocekavate navzajem, ze se z neceho zachranite a nechcete si to narovinu rict. Tak jsem to vyzkousela a zjistila jsem zajimavou vec - mit tyhle dementni konverzace prokouknuty a priznany se asi moc neslucuje s tim...eh, mit vztah.
    Vlastne si rikam, jestli k sobe chlap a zenska muzou nekdy byt uprimni. Myslim, ze ne. Ze to funguje jedine kdyz se staraji o deti nebo je zamestnava neco jinyho, nebo spolecne resi nejakej problem dlouhodobej, takze nestihaji zadnou sebereflexi.
    Jakmile deti vyrostou nebo se vyresi problemy, jde vztah do hajzlu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zažil jsem to ve svém okolí (a i u svých rodičů) jakmile zmizely problémy (existenciální, děti apod.) vztah se rozpadl.
      Čím víc se lidi nimraj ve svých pocitech a snaží se nimrat i v pocitech toho druhého, je z toho nakonec mrzutost.

      Vymazat
  2. jj volakedy ludia umreli v 60tke a nemali cas zistovat, ze vlastne sa k sebe nehodia. inak aku online aplikaciu pouzivas na flirty?

    OdpovědětVymazat
  3. "S muži, na kterých si myslím, že by mi mohlo záležet hned nespím."
    Víte, jak jsme coby adolscenti říkali dívce typu "dá každému, ale mně ne"? Velmi vulgárně. Velmi.
    Poměrně brzy po pubertě jsem dospěl k názoru, že nemá smysl dolézat za holkami, které se nechtějí fyzicky sblížit. Ztráta času, peněz, emocí. Když holka nešla hned, nesnažil jsem se, aby šla příště.
    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Abych to upřesnil a předešel nedorozumění: nevybízím Vás k rychlému hopsnutí do postele každému, kdo si řekne.
      Jen mi nejde na rozum Váš postoj: na kom Vám nezáleží, s tím jste ochotna (za splnění podmínek biologické potřeby a přitažlivosti) jít do postele prakticky ihned, zatímco tomu, na kom Vám záleží, tuto radost odpíráte.
      To tedy znamená, že je lépe být tím, na kom Vám nezáleží, s kým do budoucna nepočítáte. Ten, s kým byste eventuelně chtěla počítat, se musí poohlédnout někde jinde. A pokud by i on snad měl s Vámi dlouhodobé plány, pak si musí najít bokovku nebo několik do doby, než se rozhoupete - lze ale v takovém případě mít nějaké dlouhodobé plány? Leda s tou bokovkou!
      Takovouto strategii rozhodně nepokládám za šťastnou a perspektivní.
      Milan

      Vymazat
    2. Obvykle s Milanem nesouhlasím (a nepolemizuju, neb se domnívám, že naše životní postoje jsou natolik odlišné, že by to pro oba byla ztráta času), ale tentokrát se shodneme.

      Proč je pro tebe sex něco, co může potenciální vztah zkazit? Není teze sexu až na x-tém randě, aby si náhodou nemyslel, že jsem rozhoďnožka, už docela překonaná?

      Nikdy jsem si nemyslela, že na tom tak budu (a co já vim, možná se to zas změní), ale před pár lety jsem zjistila, že spát chci JENOM s chlapy, na kterých mi záleží. Kdykoliv, třeba hned. V opačném případě mi totiž večer strávený s kamarádkou u vína a následně už bez kamarádky z vibrátorem přijde plnohodnotnější.

      Vymazat
    3. ... čímž jsem samozřejmě nechtěla říct, že sex s mužem, na kterém ti nezáleží, pro tebe není plnohodnotý večer;o)

      Vymazat
    4. Třeba se bojí zodpovědnosti, závazků...

      Vymazat
    5. To jsem neměl Sejre na mysli. Určitě ne - nic takového mi z toho nevychází.
      Mně to jenom přišlo podobné, jako kdybych na ulici rozdával lízátka cizím dětem a vlastním bych nedal.
      Na toho, koho chci, musím být přece hodnější než na toho, koho nechci. Bližší košile než kabát.
      Milan

      Vymazat
    6. Komplikovaná žena!!!
      Ale máš pravdu, s těmi bonbóny:-)

      Vymazat
  4. V tomhle článku jsi několikrat použila slovo "zamilovat se", "zamilovala jsem se" .. nějak moc nechápu, jak se můžeš během 14ti dnů zamilovat do asi 3 chlapů.. no teda chápu to - ty totiž neznáš význam slova "zamilovat se" .. ty si to jen myslíš, že ho znáš ;) přeji ti, aby jsi to jednou doopravdy poznala ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To s Vámi tedy nemohu souhlasit.
      Slečna si prostě hledá muže pro život. Jenomže podle mne zvolila špatnou strategii (to říkám jako muž, který býval také mladý, a jako otec tří ranně dospělých synů).
      Ale rozhodně to není tak, že by nevěděla, co to je "zamilovat se", nebo že by byla nějaká extrémně přelétavá.
      Jenom prostě žije v zajetí nějaký mýtů a nechápe, že muži vnímají svět jinak. Toť vše, o nic víc nejde.
      Milan

      Vymazat