Pár vět

Život pořád stále mladé single ženské přináší různá pozdvižení. Ještě minulý týden jsem si pochvalovala, jak jsem se konečně dostala do fáze, kdy jsem vyrovnaná se svou “situací”. Z odmítání chlapů jsem si udělala koníček a čekám na toho pravého...? To by nesměla být čtyřicetistupňová vedra a chlapi bez triček, kam se podívám.

Zase jsem začala randit. Zase je to jako pokaždé. Devět z deseti by mě na rukou nosilo, jediný, kterému bych padla k nohám, na mě z vysoka sere. That’s life.

Maratónem na kamarádčinu svatbu na otočku do Hradce jsem vyhrála sázku, která pro jednou odpustí pravidlo šestého rande. Podotýkám, že svatba byla v pátek, a už včera jsem si svou výhru vybrala. Ne všechna vítězství přinášejí v konečném důsledku i vítězný pocit. Hodinu jsem se cukala a měla jsem hubu plnou keců, o tom, jak se ode mě nedá čekat víc. Když nedá, tak nedá. Možná proto to nakonec trvalo asi tři minuty a já se pak hned zvedla a šla domů. Ani tričko jsem si nestihla sundat. Nu což, aspoň vím, že frigidní nejsem a ona hořká zkušenost s Arabem mě nepoznamenala tolik, jak jsem si původně myslela.

A tak mě v souvislosti s těmi pár událostmi za poslední týden napadlo pár vět, které by měly být ze slovníku naprosto vyškrtnuty:

Věta č.1:
Zavolám Ti!

Po dlouhé době jsem se připojila na skype účet, který jsem si kdysi vytvořila pro nové známosti. Čekala tam žádost o kontakt. V naivní víře, že se jedná o dotyčného, s kterým jsem se předchozí večer domluvila, jsem si kontakt přidala.

“Ahoj, kdo jsi?” byla jeho první věta. Prý měl ode mě pozvánku a protože nešlo odpovědět, tak si mě přidal. Dali jsme se do řeči. Včera jsem ho šla pozdravit na jeho koncert. Jen jsem na něj zamávala, chvíli se usmívala zpovzdálí a když se zvedl vítr, utíkala jsem pryč. Pár pohledů, pár úsměvů, ani jedno slovo... O hlavu menší ženáč s dvěma dětmi. Ale sympaťák. Hezky “anonymně” si píšeme pěkné prasárny. Vlastně ani nevím, k čemu se schyluje... Pravděpodobně k ničemu, je to ten typ “slušného chlapa”.

Věta č.2:
Dal bych si říct...

Byla jsem na rande s týpkem, který se mi vážně líbil. Mohl by mít lepší figuru, ale byl milej, chytrej, megaschopnej, z podobné branže jako já... Byla jsem mu totálně volná.

Věta č.3:
Tak si nějak dáme vědět.

Když jsem byla na koupáku, pořád na mě civěl jeden chlapík, který měl vedle sebe nějakou slečnu. Pořád jsem se kontrolovala, jestli mi někde něco neleze (o faldech nemluvím), nebo jestli nemám čokoládu na obličeji. Nikdy mě v plavkách nikdo nebalil. Neudržela jsem se a vyštěkla po něm.

Věta č.4:
Ježiš co je?

Věta č.5:
To je moje sestra.

Aneta je zaneprázdněná školou, kámoši rozlezlí po dovolených... Barman, se kterým jsem se vyspala, už mi asi fakt nezavolá. Co s létem? Trochu se bojím nutkání užít si ho plnými doušky. Podobně jako loni, ještě než začalo moje klášterní období.

...a pár vět ještě přihodím:
Jsi jediná, které jsem tohle řekl.
Tohle běžně nedělám.
Jsou to věky, co jsem s někým byl...
Však spolu nemusíme spát.
Nikdy bych nebyl nevěrný.

...a myslím, že není nutné připomínat, že se tyhle magické žvásty dají pohodlně přehodit i do opačného rodu.

A tak vyhlašuju anketu!
Jakou nejstupidnější větu jste kdy slyšeli a raději byste si vrazili dvoustovkovej hřebík do ucha, aby pěkně vylezl uchem druhým, než byste ji kdy slyšeli znovu?

Přidávám jedno moudro na závěr:
“Často musíme poslouchat i to, co se nám nelíbí, abychom děkovali pánu Bohu za dobrý sluch a zdravý rozum!”