Taková změna!

Pomyslnou tečkou (nebo spíš vkřičníkem) za nepovedeným vztahem bylo:
"Hele, říkal jsem si, že když ty rukavice nepoužíváš, že bys mi je mohla vrátit..."
"Myslíš ty, cos mi dal k Vánocům?"
"No ty..."

Na! Sežer si je a už mi konečně vypadni ze života!!! 

Tak moc jsem si tehdá přála potkat racionálního muže, který bude soběstačný a finančně gramotný, až jsem narazila na sobce s nulovým EQ, který byl až tak mimo, že když mě odvezla rychlá se zápalem plic, musela jsem se vrátit zpět taxíkem, a účet jsem pak našla ve společné kasičce "na domácnost".

Tak moc jsem toužila po změně, až jsem se po třecch měsících bydlení u kamarádky vrátila zpět do starého bytu, kde na parapet serou holubi, neteče pořádně voda a s přicházející zimou mám opět obavu o své zdraví a účet za topení. (Ale mám novou tapetu.) Tak moc jsem chtěla udělat něco se svým profesním životem, až jsem se po půlroce zevlování "na volné noze" vrátila k tomu samému, jen v jiné firmě, a kde mě pro změnu nenávidí už úplně všichni, protože teď je to v popisu mé práce. (Aspoň za to beru dvakrát tolik.)

A tak moc jsem si chtěla dát od emocí pauzu, až jsem to dva měsíce táhla s dvěma muži, než jsem se definitivně rozhodla, že se radši budu trápit vedle někoho, kdo trpí ještě hlubšími depresemi než já, a vždycky, když mu podám pomocnou ruku, přivře mi ji do dveří, které přede mnou neustále zavírá... než si užívat přízeň někoho, kdo má neustále úsměv na rtech a snesl by mi modré z nebe.

Takže teď si to musím opět vyžrat až do dna. A pochopitelně v tom hraje roli to, že jsme se ten samý večer, co jsme se potkali, zasnoubili (okej, nemá to se třemi promilemi takovou váhu, i když existuje série fotek s prstenem a prohlášení podepsané třemi svědky), první polibek mi podlomil kolena a sex s ním má úplně jiný rozměr. A taky v tom hraje velkou roli smutný fakt, že už čtvrtý měsíc je to další "nečekaný" sobotní večer, kdy ležím doma, sama, a vztek střídá lítost a pláč. Protože on potřebuje přemýšlet.

Tak ať přemýšlí i o tom, že pokud je v jeho životě moje místo jen ve fun zóně, tak já jsem dopřemýšlela.

Léto končí, kámoška měla pravdu. Chtěla jsem jen rande, chtěla jsem něco zajímavého a nechtěla jsem se vázat... A stejně to bolí. A kurva hodně. Jako každá tvrdá lekce.

Oblíbené moudro na závěr:
Nejhorší je srážka s blbcem. A zejména, když se u ní rozbije zrcadlo.

Love hurts twice

Moje lovestory skončila. Byla to totiž kurva dřina. Byla to taková dřina, až jsem z toho přibrala deset kilo, vypadala mi půlka vlasů a dennodenně jsem sváděla boj s tím nevyskočit z okna. Protože to bylo jen první patro, radši jsem si definitivně sbalila kufry a odešla.

Žít s dvěma muži, přičemž jednoho milujete k zbláznění, a druhého k zbláznění nenávidíte, je vysilující. Toho, kterého jsem milovala, jsem bohužel vídala jeden den v týdnu. Zbytek času jsem se potácela ve vnitřním vzdoru vůči tomu druhému, který mě neustále usměrňoval, poučoval, uzurpoval a všechno, co jsem říkala a dělala, mu ubližovalo.

S úlevou bych řekla, že jsem utekla psychopatovi z kazajky, kdyby… to nepokračovalo dál. Desítky zpráv denně, nátlak, pláč, výčitky, vydírání. To, že nejsem divná já, mi nakonec potvrdil i jeho nejlepší kamarád, který mi nabídl pomoc, kdybych ho prý chtěla nakopat do prdele. Jaký je to nejlepší kamarád, nad tím radši dumat nebudu.

“Prostě běž, sbal nějakou typku, vyspi se ní, a bude ti líp…”
“To já nedokážu. Ty bys to udělala?”
“Já jsem to udělala!”

Ano, udělala. Bylo mi líp asi tak na půl hodiny. Stálo to za hovno, ale stálo to za to. Jsou jen dvě možnosti. Buď jsem naprosto bezcitná anebo ho prostě už nemiluju. Dost možná jsem ho ani nikdy nemilovala, jen jsem si to strašně přála. A to nestačí!

Vynechám takové ty kecy “nemůžu jíst, nemůžu spát…”. Jsem naprosto v pohodě. Jen ať už je to do hajzlu za mnou!!!

Dá se znásilnit chlap?
Dá! Narvete ho do sebe měkkýho a pak ho ještě donutíte zaplatit vám taxíka. Kolikrát jsem ten zklamaný pohled v očích asi měla já…? Mrzí mě to, byl to hodnej kluk.

Taky si v tom trochu zarochním… youtube love mix. Jen ty slzy nějak nejdou. Místo toho si po tváři rozmatlávám čokoládu a dosmrkávám jarní alergii. No a zítra zpátky k pásu!

Love hurts

Něco vám povím. Mít vztah a žít s někým je kurva dřina. Mnohem větší než kruhový trénink nebo nedat si po pizze tiramisu. Nebo nedat si pizzu…

Ne, nezabila jsem se, ani jsem neodjela na Fidži. Ani jsem se dokonce od posledního článku nevyspala s druhou půlkou Prahy.

Pana Nikdo jsem si niterně odtrpěla a od té doby jsem měla jen pár drobných  zkratů (jako třeba rande s běžcem v růžové košili), které vedly k menší změně mé osoby na bázi absolutní buněčné transformace, po které kostry mostů do mé alteregoniální (nebo egoistické?) historie už jen doutnají. (Sakra jak mně chybělo si zas trochu zapřehánět…)

Potkala jsem chlapa.

Dala jsem výpověď.

Bydlím na sídlišti na kraji Prahy.

Asi ho miluju a vezmu si ho.

Jsem bez peněz.

Chci žít u moře a ne mezi paneláky.

Dost se hádáme,

Jsem zlenivělá.

Každý druhý den si balím kufry.

Miluju ho, protože… on miluje mě. I když mám ráno zaschlou slinu na tváři, blbě se řehtám v kině, urážím lidi, když jim chci ve skutečnosti zalichotit, nebo když si uprdnu tak, že to nelze na nikoho svést.

Miluju ho, protože se jeho zabedněnost ukázala jako výhoda, protože ani několik razantních odmítnutí nebral jako prohru, protože vydržel všechny ty věci, o kterých se dočtete v článcích jako “Jak se (ne)chovat na prvním rande”, “Čemu se vyvarovat na začátku vztahu”. “Co mužům raději neříkat” atd.

Miluju ho, protože… má sexy zadek a rozkošný ďolíček na bradě.

A nesnáším ho, když mi dává kázání, že bych si měla najít stálou práci, když vyvalí pupek a obuje si ty odporné pohorky, do kterých jsem chtěla už několikrát hodit špatně típlé cigáro, když dělá scény kvůli blbostem (třeba že kouřím) nebo když je uražený, že před ním něco tajím (třeba tento blog)...

Historky ze života ženské, která objevila kouzlo horkovzdušné trouby a jezdí o víkendech na nákupy do Lidlu autem, nejsou zdaleka tak zábavné, jako trápení singl skorotřicítky, která svádí dennodenní boj s pečivem a syndromem vyhoření. Vím. Přesto…

Jak umřít na domácí násilí… smíchy:

Obecně nejsem moc romantický člověk. Kytka supr, ale tulipány za pade z Kauflandu bohatě stačí. Stokrát víc mě rozpálí třeba rajčata ve slevě. I tak se občas najde chvilka, která za to stojí. (Ideálně s lahví vína, měkkým gaučem a balíčkem kondomů.)

Z rádia zní zamilovaná píseň, plameny svíček se mihotají ve vánku našeho zrychleného dechu a s jiskrami v očích si vyměňujeme chtivé pohledy... Přibližujeme se k sobě, zvedá ruku a já se těším na jeho mužné objetí…

Najednou hvězdičky před očima, dutá rána, cvaknutí zubů a jeho vyděšený pohled. Instinktivně si sahám na nos, který podezřele hřeje. Když se trochu vzpamatuju, neubráním se výbuchu smíchu.

“Zlato, uvědomuješ si, jak blbě bude znít, až budu vysvětlovat, proč mám modráka pod okem?”

“Hm… no jo.”

“Ta já rovnou řeknu, žes mi dal loktem a tu klasickou pasáž o spadnutí na kliku vynechám, jo?

Provinile na mě kouká, podává mi zmrzlou čínskou směs a velmi pomalu a opatrně mě chytá kolem ramen.

Z rádia se ozývá: “Love hurts…”

Jo a od pondělka je v Lidlu akce na Deluxe řadu. Parmezán za supr cenu!