...nacházíme se v existenciálních situacích, kdy už neřešíme “být či nebýt” jako stav na pomezí života a smrti, ale jsoucno v meziprostoru marnosti a naplnění...
Jedu tramvají a poslouchám dvě intelektuálky žvanit o těchto s prominutím hovnech. Zrovna, když přemítám, jak báječný večer jsem zažila v sobotu po pracovním večírku v nejznámějším musicbaru v Praze. Danced all night with Peter from Australia.
Pamatujete si můj dávný článek o Otci mých dětí? Kam se ten nýmand na něj hrabal. To je totiž tak... dělím muže na: otec mých dětí a ti ostatní.
Za poslední dobu jsem potkala spousty “těch ostatních”. Například dvaadvacetiletého Ňuňánka minulý týden, kterého jsem si dotáhla z baru domů, a namísto vášnivé noci jsem ho málem poblila od hlavy až k patě. (Ale byl to gentleman!) ...stejně tak všichni ti muži, se kterými jsem byla na pár smutných rande plných falešných úsměvů a plkání o ničem. Byli to ti ostatní, kvůli kterým jsem věděla, že nemá smysl ani plýtvat šamponem na vlasy.
A tak se tak na pomezí dobré nálady a totální opilosti vlním pod pódiem a najednou se dav rozestoupí a tam stojí ON. Peter from Australia - otec mých dětí. Vysoký, tmavovlasý, pěkně oblečený, prostě šarmantní chlap!
Když kolem třetí ráno odcházel, držela jsem ho a nechtěla pustit. “Man of my life is leaving, oh God! Love of my life is ended!” Jeho kamarád si právem ťukal na čelo a táhl ho ode mě pryč.
Za svítání jsem šla prázdnou Prahou na deseticentimetrových šteklích a v hlavě jsem měla tolik nových podnětů. Jak zmatená lesní včela časně zjara! Ten svalnatý čechoněmec, co se ptal, kdeže to teda spíme, měl prostě smůlu. Jen jsem mu zamávala a s úsměvem řekla "někdy příště"! Jak bych mohla lásku svého života hned tak zkraje vztahu podvést???
Ráno jsem zjistila, že Peter vůbec nebyl z Austrálie, nýbrž z Rakouska a jmenoval se Dieter... Na ušmudlané vizitce, která mi vypadla z podprsenky bylo rozmazané telefonní číslo. Na mail mi neodepsal... A taková to byla láska!
Nezměním se. Už jsem na to stará a příliš mě takové chvíle povzbuzují. Nevěřila jsem, že ještě vůbec existuje muž, který by mě dokázal takto zvednout ze židle - z toho alkoholem a depresema urousaného deliria... Existuje! Je to dobré. Týden na něj budu myslet, pak se budu chtít zabít, a nakonec potkám zase někoho jiného... kdo se mi bude po desíti redbullech s vodkou zdát jako vhodný kandidát na to, abych s ním spojila své DNA.
…a tak mě napadá... ony ty dvě divné a pravděpodobně sjeté intelektuálky dnes v tramvaji nebyly zase tak daleko od pravdy!!!
Haha, no, keď sa na niekoho neoplatí ani šampónom plytvať, to už je zlé :-D Ale práve na takých ženský šarm zaberá najlepšie, práve preto, že sa človek vôbec o nič nesnaží...
OdpovědětVymazatDieter:-) to je ako z béčkového porna
OdpovědětVymazatPodle mě meleš hovna spíš ty. Teda jako čtu to ráda, ale upřímně mě holky jako ty děsí. Ne proto, že střídáš chlapy jak ponožky, ale proto, že z tebe úplně vyzařuje zoufalost. Opravdu moc bych ti přála, abys potkala někoho pořádnýho.:-)
OdpovědětVymazatDlouho jsem na ničí komentář nereagovala... Jistěže melu hovna. Je to sebeironie, ze které padají vlasy po chuchvalcích a tečou krvavé slzy.
VymazatZa poslední rok jsem měla v posteli jednoho muže a to jen dvakrát. Ponožky si vážně měním častěji! A přijde mi ta situace ještě smutnější než fakt, že mám tendence se zamilovávat i do mužů, které bych spíš měla nenávidět.
Když se chovám normálně - jsem studený psí čumák, když mile - hned flirtuju.
Jsem smutná a unavená, ale ne zoufalá. A právem na sebe můžu být pyšná, že se nevrhám kolem krku každému, který se na mě jen usměje.
Má uplakaná rána jsou právě výsledkem onoho hloubání nad marností a ne tím, jestli mám v té černé minisukni tlustý stehna, nebo jestli je to sexy.
Čti mě dál, jestli tě bavím, ale měj na paměti, že ne vždy to, co cítíme, říkáme nahlas, a to, co říkáme nahlas, ne vždy opravdu cítíme.
Těším se na každý tvůj nový příspěvek a přišla jsem na to, proč - hluboce se s tebou ztotožňuju. Náš životní styl je sice jiný (ty paříš v baru, já u učebnice farmakologie:-)), ale v myšlenkách se shodujeme. Teď zas melu hovna já, no. Ale jako mě potěší, že nejsem sama, kdo se občas cítí jak mimoň ve svých zamilovávacích a nenáviděcích záchvatech, tak třeba i tebe uklidní, že u některých lidí je to fakt asi normální.
OdpovědětVymazatEhm. Snad je to pochopitelné.
Měj se krásně, O.