Nebudu to moc okecávat -
jarní románek jsem ukončila. Bylo to hezké, ale stačilo. Já sice občas váhám, zda je KLDR Jižní či Severní Korea, ale rozhodně vím, že to nejsou aerolinky. Takže pojďme diplomaticky říct, že jsme si nerozuměli. Chvíli mi chyběl, ale ve chvíli, kdy mi došlo, že po něm teskním jen z půlky, a onou polovinou byla ta od pasu dolů, nebylo co řešit.
Netřeba se ani extra rozpovídávat o pokusech mužů z víkendových večírků, nových kolegů a ješitných bývalých skoro milenců.
Na výhružné
“Talk to me!!!” ani
“Já tě mám stejně rád!!!” se vlastně ani nedá nic říct.
Za zmínku možná stojí mladík, který se ukázal jako téměř dokonalý. Jenže tenhle
Mr. Perfect si to samé evidentně nemyslel o mně a v konečném důsledku by mě asi děsilo mít něco s někým, kdo je přesvědčený, že si u mě podávají chlapi dveře. (Skutečnou pravdu zná jen uklízečka v našem domě, co ji imrvére potkávám v nejméně vhodné chvíle. Ta je viděla asi všechny…)
A stálo mě to sedm set za první
sezení u psychoterapeuta, kterému hrdě říkám životní kouč, abych si otevřeně přiznala, že nejsem vztahový člověk ve smyslu oné množiny provozních záležitostí, na kterých staví své pouto většina párů. Když se náhodou usměju na dítě v tramvaji, mám pocit, že bych si hned po příjezdu domů měla změřit teplotu.
A také si zas a znovu otevřeně přiznávám, že pořád nevím, co chci. Na druhou stranu rozhodně vím, co nechci. Nechci nic vlažného, plytkého a
nechci něco dělat jen proto, že se to ode mě očekává.
Proto tu mám příběh, který je zatím rozepsaný jen v bodech. Kam (a jestli vůbec) se bude vyvíjet, jak bude dlouhý a do jakého žánru se zařadí, to zatím neví nikdo… Dokonce mám pocit, že ani ten, který ho rozepsal!
Kamarádka se
syndromem zfetované koaly (má tendence přitisknout se ke kdečemu) hledá manžela. Oslavila pětatřicet rozchodem a rozjela pátky a soboty ve velkém. A já samozřejmě s ní… Po omylu s veganským neonacistou jsem myslela, že nic horšího než šok v podobně “Blut und Ehre” už se stát snad nemůže. Pochopila, že v baru (s trojkou v žíle) lásku svého života asi nenajde, ale ráda se líbá. S chlapama, kteří nejsou její přítel, nespí, tak jsem si řekla oukej… A tak jsme opět vyrazily, ale s tím, že manžela jí s dovolením vyberu já - já, která se poslední dobou propíjím do střízlivosti a na otázku “co si dáš?” s úsměvem odpovídám “jemně perlivou vodu s citronem” a na otázku “dáš mi číslo” zase “jako vážně?” a pak se většinou rozesměju.
Problém nastal, když jsem si uvědomila, že jí dohazuju chlapy podle svého gusta a oni nedokážou pochopit, proč je nechci pro sebe. No proč… protože já nikoho nehledám!!! A i kdybych hledala, tak na “dydžině” pro přestárlé puberťačky by to nebylo…
Tuhle mi sestra poradila:
“Když nechceš, aby tě otravovali, tak si nechej udělat tričko ke krku s nápisem HOLKA NA VDÁVÁNÍ na prsou a CHCI DO ROKA DÍTĚ na zádech.” Něco na tom bude, že? Mohlo mě napadnout, že “já nikoho nehledám” se v chlapským mozku sepne jako “soulož na dosah a bez povinností”.
...no a najednou jsem uviděla kamarádku v náručí chlapa, ze kterého mnou projela tsunami. Že to není její budoucí manžel mi bylo jasné ve chvíli, kdy se na mě podíval. Když pak učinil pokus elegantně se od ní odpoutat a přivinout ke mně, tak mile, jak jen mrcha největšího kalibru dokáže, jsem se na něj usmála a řekla:
“Na mě se vyser, já jsem svině!” A jelikož ve skutečnosti asi fakt nejsem, nenapadlo mě, že pro něj z toho vyplynulo
“Výborně, já jsem hajzl, tak to by nám to mohlo klapat. Aspoň chvíli…” Pak se tam vykousli jak puberťáci na letním táboře a já skotačila se zadaným (tudíž neškodným) ale sexy punkerem, který mě hnětl jako linecké, zasypával lichotkami a byl fascinován mou postavou. (Která je mimochodem výsledkem roční dřiny a permanentního hladu, který se v nočním snění proměňuje v krvelačné drancování všeho, co se skládá ze složitých sacharidů a tuků, resp. všeho, co má obscénní kalorickou hodnotu a milión éček.)
Ve čtyři ráno, značně znavená jsem chtěla svou noční show s doprovodným programem “Jemně perlivou vodu s citronem a pak odprejskni!” už ukončit, tak jsem se šla loučit se svým komparsem. Kámoška v objetí s kamarádem svého nemanžela a nemanžel mně v patách. Když se ke mně přilepil a pokusil se mě políbit, rázně jsem ho od sebe odstrčila a řekla mu, že
second hand neberu, i když je hrozně pěknej a zajímavej. (To mi poslední dobou jde, otevřeně chlapům lichotit, když o ně nemám zájem a pak jim v pár okamžicích zlomit srdce, když chtějí kvůli jedné noci opouštět snoubenky a nenarozené děti. Ale jsem takový charakter, že jim vždy stihnu vysvětlit, co je skutečně důležité, a že teprve ráno si budou vážit opravdových hodnot… Ještěže nikdy nebývám u jejich probuzení a oné první myšlenky “bože, to byla kráva!”)
O tom, že v sekáči bývají ty nejzajímavější úlovky zase někdy příště...
Nicméně
Nemanžel z druhé ruky mi lichotku lacině oplatil klišé “taky nejsi nejhorší” a já nebyla schopná odolat rozkazovačné výzvě “dej mi na sebe číslo!” a se svým mrším úsměvem a pohledem “jako vážně?” jsem ho na něj vychrlila, že jsem si ani já sama nebyla jistá jeho správností. Na jistotu a bez starostí, protože u sebe neměl telefon, a poté jsem odkráčela tak svůdně a ladně, jak mi hladina alkoholu v krvi a bolavé nohy z bot na podpatcích dovolily.
Když jsem pak od psychoterapeuta (pardon, tedy kouče) odcházela s úkolem - do půlnoci se s nikým novým neseznámit - přistálo mi v telefonu několik zpráv od pana Nemanžela, a to podotýkám, že už bylo v době, kdy jsem věděla, že se jím kamarádka nechala natvrdo ošukat ve smyslu bezvládně ležet a říct “Už budeš?” ...a já se za to opět cítila zodpovědná - že jsem jí nejenže nedokázala najít muže na ženeníí, ale ani jsem ji neochránila před takovým klopýtnutím.
Kámoška má ale s koalou společného mnohem víc. Je to šelma a umí pěkně kousat. Když jsem pochopila, že ranní přešlap jí úsměv nezkřivil víc než kapka citronu, přestala jsem se tím trápit a hezky jí poradila, ať teda napíše tomu jeho kamarádovi, když se jí tolik líbil.
No a tak jsme značně oslabené kocovinou vyrazily na grilovačku, kde z menší morální chybičky udělala zábavnou historku pro celé kolo a Nemanžela otevřeně uzemnila, a kde já okamžitě dostala vynadáno, že neumím používat telefon a co to hraju jako za hry…
“Neodpověděla jsem proto, že jsem zatím nechtěla…”
“A kdy bys jako odpověděla?”
“Nevím… až by se mi chtělo. Třeba zítra, nebo v pondělí…”
Asi to tohoto pana dokonalého trochu překvapilo. A já to přitom myslela tak upřímně, jak to vždy myslí jemně perlivá voda s citronem se mnou.
Abych to zkrátila. Nakonec se mu stejně během jednoho večera podařilo kámošce navrhnout, že by spolu mohli teda jen spát (a ta ho samozřejmě s výsměchem odmítla) a mně strčit ruku do kalhotek a jasně mi ukázat, že vždycky dostane, co chce.
Fotbal, chlapi, chlast… ideální večer zakončený usnutím v náručí největšího hajzla na světě a cítit se přitom tak v bezpečí jako obmotaná ocelovým lanem mezi čtyřmi airbagy.
O den později jsme pak spolu zažili kurva romantiku a mně se ještě podařilo udržet, i když jsem v téhle oblasti jako chlap. On s cizí ženskou nemůže spát v jedné posteli, tak mě vezl po půlnoci domů. Má totiž také svoje zásady…
Někdy je těžké dívat se do zrcadla, že?
Týden jsem nespala, nemohla jsem skoro jíst, padaly mi věci z rukou. Máma: “Ty jsi zamilovaná!”
Hovno zamilovaná, spíš totálně oblblá, se zbouřenými hormony, přepracovaná, unavená, vysílená a tohle všechno dohromady už začínala být tikající bomba. Od chvíle, kdy mi známý vykládal o kolegyni, která se jednoho krásného dne v open space kanclu vysvlékla do naha a začala běhat z jedné strany na druhou a máchat rukama, je mým safe word MOTÝLEK.
A motýlek to nevydržel o den později, chtěl létat a místo toho mu ten hajzlík svázal křídla a totálně ho přemohl. Prostě jsem se neudržela a ono to stálo za hovno.
Tolik niterné upřímnosti, kolik jsem dala do hloubání nad tímto chlapem, u kterého nevidím žádný problém, jen ten, že objektivně je to totální emocionální kripl s egem větším než můj mindrák z povadlých prsou, jsem nevěnovala nikdy ani sobě samé.
Prý si nepotřebuje nic dokazovat a nikdo neví, jak to bude…
Je tam milión otazníků a miliarda vykřičníků a stejně mi něco uvnitř říká, že to není tak černobílé. Za celé tři roky se do mě žádný chlap nezamiloval a najednou mám pocit, že tenhle by mohl? Navzdory jeho touze ojet všechno, co se pohne, a záměrně ženské využívat pro svůj slastný pocit vítězství a ukojení touhy po nadvládě…
Možná mám před sebou další výzvu, přičemž na konci budu pokořená já. Ale třeba zase přijdu na další věc, kterou nechci a budu o krůček blíž poznání, co chci.
A perlička na závěr, než se hodím offline a nasednu do letadla do Řecka: :
Prasata se nepěstují, ale chovají a Zeus se skloňuje ku libosti diabetiků. To ví každé malé dítě a netřeba v zaslepenosti vlastními zbytečnými encyklopedickými znalostmi podceňovat ostatní. Myslet si ale, že Lucrezia Borgia je pornoherečka, to je na nástěnku!
