Tatínci, taťuldové, fotři

...a otec neznámý.

Vzhledem ke způsobu života, jaký jsem v poslední době vedla, jsme s kamarádkama lehce vtipkovaly, že kdybychom nedejbože otěhotněly (...a věřte, že dítě je to nejmenší, co si můžete z náhodných sexuálních sukcesů odnést), ani bychom nevěděly, s kým to máme. Bývaly doby, kdy bych musela postavit do řady tak dva tři pány, a pak bych asi zkusila ententýky…

No, a tak se to stalo... Odříkaného největší krajíc, že?

Naštěstí ne mně, ale i tak to byl jakýsi zlom (nepočítaje hysterické ožralecké extempore, které nejvíc odskákal můj bývalý konferenční stolek), který mě vskutku donutil zamyslet se nad svým životem, který ne žiju, ale nechám se jeho náhlými projevy vláčet! A tím zlomem vážně nemyslím to, že bych neměla v impulsivních hrdostních návalech mazat čísla dřív, než dostanu krámy!

Kamarádka podvedla přítele s jeho nejlepším kamarádem. Bylo to tak intenzivní, že ji to utvrdilo v dlouhodobém přesvědčení, že z přítele by se měl stát přítel bývalý, ale zároveň s vědomím, že z kamaráda nebude přítel budoucí. Když si pak po třech měsících šla na gyndu pro injekci, vrátila se s fotkou z ultrazvuku.  

Jak by řekla má neteř: "To je epické!" ...tajuplným hlasem a vzhledem k jejímu nízkému věku s absencí nápadu, co by tohle slovo mohlo znamenat.

A ono to epické je! Takovouhle slátaninu by nedala dohromady ani Rosamunda Pilcher. Bohužel ty skutečné lyrické pochody s tím vším spojené zdaleka nejsou tak zábavné, jako bychom čekali v béčkovém romantickém filmu. Tím spíš, když bývalý přítel natěšeně doufá, že bude otcem, ačkoli vše nasvědčuje tomu, že jím bude onen kamarád, který o ničem netuší a dál se chová jako totální debil se syndromem chovného býka v ohrádce.

A tak se dostávám ke stěžejní existenciální otázce... Jak moc nás tyhle reálné věci, které se nás netýkají jen do doby, než se nám stanou, změní? Kde dochází k tomu přerodu rozevlátého floutka ve starostlivého otce? Vidím výsledky dnes a denně u svých známých a kolegů, ale nikdy nepostřehnu ten zlom. Je možné, že se soustředím, abych nepropásla revoluci, a přitom nevidím všudypřítomnou evoluci?

Vzpomínáte si na kolegu Diora? (Kdokoli o něm kdy mluví, vždy řekne "ten hezkej" a já předstírám, že nevím...) Tuhle jsem ho potkala a nestačila jsem se divit. Ta jiskra byla pryč. Ze sexy tatínka byl najednou taťulda v kárované košili s pupkem, který nedokázal mluvit o ničem jiném, než o tom, jak učil dcerku lyžovat a jak roste, jaká je to jeho radost a jak otcovství muže změní. Člověk by skoro řekl, že s manželkou čekají druhé dítě, ale těhotný je on.

Ale pozor! Muž nemusí být nutně otcem, aby se z něj stal fotr. To jsou ony revoluce, které vnímáme, když nejsme přítomni evoluci. Po dvou letech jsem se potkala s bývalým přítelem a zážitek to byl natolik otřesný, že ani po týdnu se z toho nedokážu oklepat. Jediné, co jsem na něm poznala, byla košile, kterou jsem kupovala jako první dárek na začátku našeho vztahu. Před deseti lety a jeho dvaceti kily navíc. Vypadal, že se od našeho rozchodu nestříhal, neholil, nemyl. Po našem sedmiletém soužití kolem mě prošel se skloněnou hlavou a zdráhal se mě i pozdravit. Dokážu pochopit, že se člověku nedaří udržet se ve formě, ale zhloupnout o padesát bodů IQ? Nikdo z našeho společného okolí o něm nedokázal říct nic hezkého a já se skutečně zastyděla, že nás kdy k sobě něco poutalo. Stal se z něj člověk, který kdyby se mě na ulici zeptal na cestu, s obavou o svůj majetek a zdraví bych řekla "nezlobte se, nemám čas" a spěchala pryč.

Ale abych vás nezatěžovala jen tématy, která mě tíží jen proto, že jsem stále neobjevila účinný vyprošťovák na dlouhodobou morální kocovinu... Potkala jsem muže. Před pár týdny, v době, kdy jsem si s úlevou uvědomila, že fakt, že jsem schopná přijít večer domů a sedět půlhodiny na gauči s pohledem upřeným na holou stěnu a nechtít dělat nic jiného, souvisí s vnitřní úlevou a zbavením se syndromu promarněné příležitosti, tak příznačném single lidem, kteří se s tím stále nedokázali srovnat. Potkala jsem ho zase přes seznamku a zase to byl chlap, u kterého by mě ani nenapadlo, že s ním něco budu mít. (Zmínila jsem se, že voják i ajťák už jsou oba ženatí?) Šla jsem prostě na kafe. Z nudy a s tím, že už je na čase svůj profil smazat.

Šlo to ráz naráz, drobné dárečky, pomohl mi s tím a tam s tím, vzal mě na výlet...

Jsem jeho princezna a už má u mě pyžamo.

Je úžasný v posteli a i když spolu nevedeme hluboké filozofické rozhovory, v základních životních názorech se asi shodnem.

Nejsem pro něj jen sexuální objekt a vidí ve mě někoho úplně jiného, než viděli všichni ti před ním.

Chová se ke mě hezky a prátelům se líbí.

A já se pochopitelně bojím!

...že přijdu o svou svobodu, prostor, svá tajemství... že budu muset sdílet i to, co chci jen pro sebe, že budu muset dělat kompromisy, které vnímám jako zlo (protože menší zlo je stále zlo), že se prostě budu muset vzdát svého života, plného démonů a depresí, které ho dělají zajímavějším a intenzivnějším. Jednoduše - mám strach, že budu žít normálně, a mám obavu, že už to přichází a já se tomu nedokážu bránit.

Takže jedno malé zamyšlení na závěr, než se k vám zase za pár měsíců vrátím - těhotná, sestěhovaná, zasnoubená, utrápená, se zlomeným srdcem nebo všechno dohromady:

Strach je jistota, je všudypřítomný a nekompromisní. Není zvědavý na diskuze ani racionální úvahy a je jako škytavka - vydrážděný a uměle nezastavitelný. Limituje nás, ale i chrání. Je přirozený jako slepé střevo, proto pro něj neexistuje žádná  prevence, a zaslouží si náš respekt.