Change is Chance

Vážně jsem si myslela, že hůř už být nemůže, že když už jste na dně, dá se konečně odrazit a plavat zase nahoru za sluncem a čistým vzduchem.

Hovno! Ještě můžete po krk zapadnout do bláta.

Z těch všech degenů, které jsem za poslední dobu potkala, se Jude Law ukázal jako ten absolutně největší.

A nakonec mě ještě vykradli.

Anebo ta posloupnost byla naopak? Dvakrát jsem ho do telefonu poprosila, aby mi přijel pomoct s přestěhováním nejzákladnějších věcí, dvakrát mě odmítl.

Možná zní legračně, když se díváte na detektiva, jak na váš vibrátor nanáší stříbrný prášek a říká: „Slečno, už bych vám ale nedoporučoval to používat…“

Heleďte se, pane, na můj vkus už na to sahalo příliš mnoho lidí.

Po úterním nechutném mailu od jednoho klienta, ve kterém ze mě udělal totální krávu, jsem se sesypala. Pravděpodobně mě to bude definitivně stát místo.

Jsem naprosto vykořeněná. Nevidím před sebou nic, co by mělo smysl.

Je klidně možné, že člověk, který mě definitivně srazil na kolena, hrabal se mi ve věcech, prošmejdil mi i spodní prádlo a ukradl mi všechno, co mělo nějakou hodnotu, včetně počítače se všemi mými údaji, tohle právě čte.

Připadám si, jako by mě někdo nahou vykopl na mráz před tisícový dav, který na mě zírá a směje se mi.

Loučím se. Stěhuju se. Možná definitivně končím.

S blogem, bytem… mým životem.

Neodpustím si:

Největší neštěstí je vždy to naše!