Odloučení

Původně jsem měla rozepsaný článek o svém sarkasmu. Byl nudný jako moderní balet. Jen výlev, který si zaslouží rozpačitý potlesk akorát tak za odvahu.

Chci se s vámi podělit konečně o něco jiného než o své znechucení sebou samou a sračkami, které se na mě lepí. (I když hovno, co se nelepí, je jen suchý bobek bez fantazie...)

K zamyšlení mě donutil film Detachment. Nebudu vás otravovat intelektuálními žvásty o hloubce a kontextualitě tohoto artového snímku, který odvážně sahá po niterném absolutnu... (Oukej, tak jsem to zkusila - pokud jste předchozí větě nerozuměli, tak se plácám po rameni!)

Občas, když se večer toulám ulicemi, mám tendence koukat lidem do oken, naslouchat cizím rozhovorům a sledovat běžné situace. Taková emelpéčka. (Pozn. autora: MLP rovná se Malý lidský příběh; terminus technicus z jedné vysokoškolské přednášky na téma Psychologie v mediích vedené dvěma namyšlenými floutky odkudsi z Mafry.) Jsou to chvíle, kdy mám pocit, že jsem na malý okamžik součástí něčeho mně naprosto vzdáleného, něčeho, co se mě vůbec netýkalo, dokud se můj život s těmito momenty a lidmi, kteří je prožívají, neprotnul.

Ona je to samozřejmě blbost největšího kalibru, ale na chvíli vás to vytrhne ze sobeckého hloubání nad sebou samými. O jakých okamžicích mluvím?

Když vidíte ženskou, jak se jí mezi dlažebními kostkami zasekne podpatek.
Za oknem zahlédnete chlapíka dloubaje se v nose.
Slyšíte rozčíleného dredáče do telefonu řvát na svou (asi) holku, že je kráva.
Přidržíte babce o berlích dveře a ona se vám svěří, že jde koupit vnoučatům Lipo. 

A tenhle film? Chtěla jsem si povinně odkroutit svých třicet sedů lehů a deset dřepů, místo toho jsem se přistihla, že sedím zkroucená před počítačem a žeru Adriena Brodyho s otevřenou pusou. Ten biják mě naprosto pohltil - stejně jako hlavní hrdina své studenty - nepodbízivě, neagresivně... naprosto čistě ve své upřímné zpovědi.

Kolik je na světě bolesti? Kolik je jí skryté a jak moc jsme vůči ní zatvrzelí a slepí? Kdo si troufne říct, že nikdy nebyl lhostejný k někomu, kdo v daný moment třeba potřeboval jen podat kapesník? Kolik emelpéček jsme za svůj život raději vyignorovali, než abychom si přiznali, že nám do toho něco je, když už jsme toho natolik součástí, že to alespoň vidíme? Jak moc se chceme odloučit od své vlastní zodpovědnosti k tomu, jací bychom si přáli být? A jak moc toužíme po tom, aby ostatní nebyli stejní, když jsme to zrovna my, kdo ten kapesník potřebuje podat?

A tak dávám jedno determinační moudro na závěr:
Člověk je jako kámen hozený do řeky. Až čas, složení vody a síla proudu ukážou, co z něj nakonec bude. V něčem se ale přeci jen lišíme - v materiálu, ze kterého jsme stvořeni, a který předem určí, jak moc se tím vším necháme narušit, ohodblovat, otlouct a rozmělnit, než se rozpadneme na prach.