Akce/reakce

Jsem prolhaná píča a blbka, když řeším svá stehna. Mám ráda své čtenáře. I ty, co se ke mě vracejí, aby mě mohli urážet.

Mám dovolenou. Tak si dovoluju. Nicnedělání, pojídání hnusné devadesátiprocentní čokolády, která se lepí na zuby jak hovno na pemprsku, přešívání starého oblečení, které stejně už nikdy nebudu nosit, a popíjení tátova Merlotu. Ó pozor - pozdní sběr.

A zeleninový salát je stejně nejlepší s majonézou. Tou pravou, ne nějakým jogurtovým šitem.

Vrací se vzpomínky, když máte v hlavě prázdno? Asi.

Minulý víkend jsem strávila s Opravářem na horách. Bylo to fajn, ale asi jako jediná jsem nepochopila, o co vlastně šlo. Proč jsme měli samostatný pokoj, ačkoli v ostatních pokojích byly volné postele? Asi jsem neměla tolikrát říkat, že na mě leze jaro. Kolikrát jsem mu říkala, že s muži, na kterých mi záleží nespím?

...tak spím s bývalým kolegou Taťkou. A ne, opravdu ho nemiluju, a ani v koutku své alkoholem a emocionálním sebemrskačstvím probublané duše netoužím, abychom my dva byli spolu a měli kopu dětí. Nezajímá mě, co říká, co si myslí, co (jestli vůbec něco) cítí. Vlastně jsem ráda, když se na základě pár peprných smsek, vyměněných díky myšlenkám pohlazeným alespoň jednou promilí, setkáme a já si po sprše pod župan nevezmu ani kalhotky.

Čtyři dny utekly jak voda. Neudělala jsem ani jeden sed leh a nenapsala ze své plánované sladkobolné knihy ani řádku.

A měla jsem dnes v noci sen. O bývalém příteli, jak “tu věc” mezi námi, která se stala už skoro před dvěma lety, vnímá jen jako malou hádku, a chce to vše výjimečné, co bylo mezi námi, dát zase do pořádku. Tak zoufale jsem nechtěla. Každý jeho dotyk bolel a z celé své podstaty jsem chtěla zakřičet “já tě prostě nechci”! A přesně to jsem potřebovala. Abych si uvědomila, že tenhle člověk už v mém životě spadá do kategorie lidí “radši budu sedět v křesle a čumět do zdi, než bych trávila čas s tebou”.

No a tak to mám.

Na Antického boha myslím. Vzpomínám, jak jsme tehdy spolu jen tak stáli a dívali se jeden druhému do očí a na otázku jeho bratra “vy jste se do sebe zamilovali?” jsme oba chtěli říct “je to tak”. A bylo to tak. Vím to. Je na tom krásné, že se mi to alespoň jednou v životě stalo. A vrací se mi ten okamžik, když se s ním rozjel vlak zpátky na Moravu, a já věděla, že je po všem, a z jeho očí to také bylo patrné. Štve mě, když něco vím, a nelíbí se mi to. Vždycky s tím zkouším bojovat.

Voják už je v bezpečí, v náručí okaté buclaté brunetky. Děvče jako panenka. Jestli se jednou v tom líbezném moravském městě opiju, půjdu k činžáku na náměstí, kde bydlí, podívám se na ten balkón, kde jsem jen v ručníku odklepávala popel z macatých žlutých Davidoffek do plechovky po anabolikách, a hodím mu do okna šutr. Tak moc mu nedokážu odpustit, že mě stejně nepřipravil na veškeré to zoufalství, které je s dnešními stále ještě mladými muži spjaté.

A tak jsem se zařekla, že už nikdy nebudu kvůli žádnému muži plakat. Všímejte si, jak krásně a důstojně napsáno - muž, plakat. Nikoli chlap a brečet/bulet/fňukat.

Má matka, žena, které bude příští týden padesát, má ženatého milence, a po zamyšlení nad těmito fakty se bez skrupulí rozbulí jak pětiletý fracek, na to řekla: “Otázkou je, jestli pláčeme nad těmi muži, nebo nad sebou samými.” Au!

Chci, abyste pochopili, jaká nálada mě v této atmosféře, kterou vytváří bohem zapomenutý kraj, dostihla. Jsem v místě, kde se mlha po stráních valí v polštářích a nasládle voní, slunce nemá jasný obrys, a jelen se k vám olysalým křovím zatoulá stejně snadno, jako opuštěný pes. Nikdy nevíte, zda to, co v dálce tak divně štěká, není vzteklá liška (a věřte, že vzteklinu se ještě zdaleka nepodařilo vymýtit - stejně jako lidskou bláhovost) nebo vlk z Beskyd na výletě. Bučení krav se vám zdá tiché a vzdálené jen do chvíle, než vám mladý býček olízne dlaň.

Nedokážu chtít něco, o čem vím, že pro mě není. Nestojím o muže, který nestojí o mě, nechci dělat věci, které mi nejdou. Držím se zákonu akce/reakce.

Jeden táhne, druhý se veze.

Mínus přitahuje plus.

Je štěstí reakcí na akci nebo akcí po reakci?

Když jsem dnes pod stolem hledala špendlík, vzala jsem si magnet. Tak se ptám: Až se konečně stanu magnetem pro to, co hledám, mám jistotu, že ten svůj špendlík najdu? Že se nepopíchám a že on už nikoho jiného neo/popíchá?

Bojím se, že ne, protože magnet už je zpátky na lednici a já si musela nakonec koleno zalepit náplastí s kačerem Donaldem. Navíc se mi na ten zpropadený magnet chytil druk, který tátovi odletěl z kalhot, když se zhluboka nadechl po vydatném srnčím guláši .