Ti, co čůrají ve sprše a olizují víčko od jogurtu

…strkají si zbytky jídla na lžíci prstem a když se nikdo nedívá, dloubají se v nose. Je to zvláštní sorta lidí? Nemyslím… Mám pocit, že je takových 90% z nás, protože je to prostě přirozené a racionálně omluvitelné.

Co vy?  Já ve sprše čůrám pravidelně, stejně se sprchuju nad záchodem… Zbytek nedělám, ale nos nad tím neohrnuju, spíš mě to vždycky rozesměje. (Oukej, něco jiného je, když mám rýmu anebo honím po talíři poslední fazoli víc jak pět minut…)

Kdysi jsem viděla film. Francouzský, s tím ušpiněným šarmem Paříži vlastním. Hlavní hrdinka, typická femme fatale, si dávala v bistru dortík… Ne poslední kousek, ne předposlední, ne nějaký rozdrolený, ale úplně každý si na vidličku došťouchla palcem s dokonalou manikůrou. A tak jsem si tehdy pomyslela: Ta určitě čůrá ve sprše!

Pořád si na něco hrajeme. Královna Alžběta určitě neprdí...

Když na mě v metru hladově civí obyčejnej týpek, zvedám rypák stylem “o co se snažíš, chlapče” a přitom mi to vlastně lichotí. Nechci nosit zežmolkované elasťáky od vietnamce, ale že mám ulomenou náušnici, to mi nevadí. Hlavněže je to Swarovski.

Časy se mění. A nemám teď na mysli těch pár vrásek kolem očí (ano, chlácholme se, že jsou od smíchu), nemyslím fakt, že forforové barvy jsou letos zase  v módě a že už jen blázni a Ukrajinci volají z telefonních budek na ulicích.

Dějí se divné věci. A čím častěji se dějí mně, tím víc mě to nutí nad tím vším víc a víc přemýšlet.

Stojím si tak na zastávce, v kozačkách, s kabelčičkou a sluchátky v uších. Z čista jasna se na tramvajovém pásu objeví opilá ženská. Ale solidně. Rozhlížím se nalevo, napravo, tramvaj naštěstí nejede. Ženská vrávorá a už už se chystá vyvalit se do silnice.
Volám na ni, trochu se vzpamatuje. Najednou koukám jak se pomalu klátí zpět do vozovky a auta se opodál na dvouprodovce rozjíždějí na zelenou. Vyběhnu za ní a strhávám ji na perón. Ostatní s opovržením nasedají na tramvaj.

Je lepší otřít si zakrvácené boty do trávy než si umývat zašpiněné ruce?

Nic, jako kolektivní nevina, pro mě neexistuje! Když nalevo chlap mlátí ženskou, nebudu se dívat doprava jen proto, že to tak dělají všichni!

Ta žena byla čistá, měla umyté vlasy a nebyla to alkoholička.  Alkoholici vypadají a smrdí jinak. To všechno mi ale došlo až posléze. Plakala. Přišla o nejlepšího muže v životě, okradli ji, je na antidepresivech… Za smůlu a neštěstí by měl přece každý zaplatit, že?

Dala mi ruku na koleno, podívala se mi do očí a říká:
“Ty jsi tak hrozně hodná, ale nech mě bejt. To už stejně nemá cenu…” načež se jala si vyklopit celou tubu Xanaxu do pusy. 
“Nenechám. Mám o vás prostě strach… Život je někdy na hovno, ale musíme to zvládnout. Jen proto, že s náma neustále vyjebává, neznamená, že to vzdáme!”a chytla jsem ji za ruku.

Když nakonec asi po půl hodině dorazili měšťáci, aby s ní počkali na známého, kterého se mi podařilo zavolat z jejího telefonu, odjela jsem tramvají. Prý už mě nebudou potřebovat... Ten svíravý pocit úzkosti mě nakonec rozbrečel. Nade mnou stála slečna a telefonovala. Když viděla, jak fňukám, otočila se zády a poodstoupila o pár kroků.

Myslím, že olizuje víčko od jogurtů...

Půlka z těch lidí, co stála na té zastávce, se dloube i v zadku, ale na ty, co se bez skrupulí vysmrkají, se dívají s opovržením. A tihle lidi, ať do mě klidně kopnou, až se z nich pobliju. Jsou rány, které přijmu s hrdostí.

A z toho bohužel plyne ponaučení, které mi nahání strach:
Každý může tvrdit, že je dobrý člověk, když sám svými skutky i svědomím naplní vlastní definici tohoto slovního spojení.