Blázinec

Mám ráda svá dlouhá rána, mám ráda své tiché večery. Ráda dělám dřepy s apkou od Applu a vařím dietní jídla. Mám prostě ráda svůj svatý klid a tu zašedlou představu o své svobodě a (ne)zodpovědnosti k sobě samé a k ostatním.

Jenže za posledních pár dní je můj klidný život, který je svým způsobem značně zevlácký, v ohrožení.

Taťulda si pravděpodobně myslí, že spolu chodíme. Pořád mi píše a nazývá mě něžnými jmény. Plánuje náš společný čas.

Hudebník udržuje e-mailovou korespondenci a nemůže se dočkat, až dorazím na koncert. Prý je zvědavý, co si vezmu na sebe. Nejspíš se těší na elasťáky a uplé funkční tričko.

Do toho jsem potkala fajn chlapa, se kterým máme velmi podobný náhled na svět a ještě je hezkej!!! Jenže pamatujete si mé zážitky s Vojákem a Policajtem… On je u vojenské policie.

Kluk od vedle (pochází z vesnice kousek od mého rodného města) je zklamaný, že jsem naše rande zrušila. Prý se mnou konečně chtěl být.

Chlap, co nosí Loaky a košile šité v Le Premiere, mě pořád někam zve. Odpovídám neutrálně na každou jeho třetí zprávu.

A největší gól nastal, když se mi po měsíci ozval pan Generální, že prý je kousek od mého domu, a vrací se mu vzpomínky.

“Takto to nefunguje. Alespoň ne se mnou. Nemůžeš se mi po měsíci ozvat a chtít dělat činy (nebo je chtít po mně), když musíš tušit, že okolnosti kolem tebe znám. A nefungovalo by to tak, ani kdybych je neznala…”

Nebo ano?

Napsal mi, že by se se mnou chtěl brzy vidět.


Každý z nich má něco, kvůli čemu bych jej upřednostnila před všemi ostatními.

A tak jsem předevčírem ležela na posteli, schoulená jak šnek ve studené kaluži, vedle hlavy mi pípal mobil jak splašený, a já si v duchu říkala: Dejte mi už všichni pokoj!!!

A pak mi po x měsících mi přiletěla smska od jednoho klienta. Na tohle pozvání na drink jsem čekala půl roku!!!Po našem rande mám najednou pocit, že existuje chlap, který by to mohl mít všechno. I den je pro mě dlouhý a on musel pracovně odjet na čtrnáct dní na druhý konec republiky.

Umí slepice bruslit? To zjistíme záhy… S tímhle vším se prostě musím poprat a musím se osvobodit od myšlenky, že svým rozhodnutím zase přijdu o všechno. Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše? Ne ne. Nemůžu přijít o všechno, když vlastně nic nemám. A nemůžu se bát o vrabce, kterého vlastně nechci!

A nejlépe to odhadla Aneta, která se chystá vzít si hypotéku, vyplatit bývalou svého přítele, a do konce života vstávat v šest kvůli psovi. Prý je šťastná a nejvíc ji štve, že si vlastně nemá na co stěžovat.

Měla prostě pravdu. Nechci jednou svým dětem vyčítat klidné mládí, a chi pro ně otce, kterým si budu v ten kouzelný okamžik na sto procent jistá.

Ano, my ženy máme romantické filmy, chlapi porno. Však ono se to jednou protne. A když ne… dostanu se s dřepy na tisícovku bez pauzy a uvařím jídlo s nula kaloriemi, z kterého budu přecpaná k prasknutí… Že by pytlík vaty pokapaný sladidlem? Tyhle směšné iluze vážně miluju! Mám z nich stejnou radost jako z kalhot velikosti 36, které obléknu! Co na tom, že je pravděpodobně šilo nějaké dítko v Bangladéži ve sklepě po tmě. Říká se tomu selektivní vnímání. A jen díky němu si můžeme připustit, že jsme vlastně docela šťastní.