Tatínci

Udála se spousta věcí. Potkala jsem pár dalších mužů, trochu cestovala, uklidnila se a zase pluju životem s lehkým pšoukem v zádech.

Na oslavě kamarádových narozenin jsem potkala muže svých snů. Objevil se ve dveřích, v bílém tričku a obyčejných džínách, vypadal dobře a… normálně. Jsem prý ledová královna a mám krásný nos. Celá jsem prý nádherná. To, že je to generální ředitel české pobočky jedné světové firmy jsem ani nevěděla. Když jsem na druhý den ráno zjistila, že má dvě děti a konečně jeho nastávající podepsala předmanželskou smlouvu, už se mi tak super nezdál, a z mé pohádky zbyl jen happy end ve stylu bratří Grimmů.

...a tak jsem si zase zavzpomínala na všechny ty muže, kterým bych bývala byla dala šanci (oukej, tak upřímně, kterým bych padla k nohám…). Co je spojovalo? Všichni byli úžasní. A pokud za to chlap stojí, zákonitě si toho vždy všimne nějaká před vámi. Obzvlášť když už vám není dvacet ale dvacet-ehe-ehm - nalijme si čistého vína - když už vám táhne na třicítku a muži, kteří vás zajímají jsou pochopitelně ještě starší.

A něco obdobného se mi pak přihodilo na koncertě kamarádčina přítele/kluka/nabíječe… (Říkejme tomu, jak chceme, když v jejích očích vidíme zamilovanost nejvyššího kalibru a v jeho “je mi s tebou fajn, ale nejsi matka mých dětí”!). Od jisté doby, kdy i já jsem začala tak trochu sportovat, mi fajn týpek ve funkčním oblečení s reflexními pruhy na zádech, přijde prostě sexy. Pro změnu muzikant, který se hraním uživí. (Wow, jako by mi bylo patnáct!) Dvě děti a manželka. Ještě před třicítkou. Mám prý někdy přijít na koncert a budu mít lístek v první řadě, a když budu chtít, tak i do zákulisí. Jsem prý hezká vtipná ženská, proto už musí jít… Kamarádovi ve dveřích ještě řekl, že by to jinak skončilo špatně. Mám dojem, že až příliš moc chtěl, abych to slyšela. Tak já se teda kouknu do kalendáře a uvidím, jestli budu mít čas a náladu…

Definitivně jsem uzavřela poslední kapitolu tragikomedie s Mamánkem. Skoro to vypadalo, že z toho něco bude. Měli jsme ještě dvě rande a byl najednou jakýsi okouzlující, zábavný, hezký, svalnatý, vzdělaný... Když jsem pak začla plánovat společný večer (Nejdřív samozřejmě páté a až pak šesté rande...), neprošlo to přes jeho fotbal. Na otázku, jestli mu to za to jako nestojí, neodpověděl čtrnáct dní… Prý nevěděl, co mi má na to říct. No co… Přece něco jako: “Hele kotě, prober se!” Tak jsem to ze sebe setřásla jako zbytky skelné vaty, které pod kůží další měsíc rozhodně mít nechci - studenou sprchou - a “férově alespoň z mé strany” mu popřála štěstí. ...jo a jeho číslo smazala!!!

No a nakonec to dopadlo tak, že vlastně randím s tím chlápkem, co bydlí přes cestu od babičky, a co mi v pomatení smyslů poslal svou hanbatou fotku. Cosi mi říkalo, že tak pitomej být nemůže. Asi není. Je tam spousta ale, ALE rozhodla jsem se, že už se nikomu “férově” se svými city, pocity a plány svěřovat nebudu. Je mi s ním fajn a za to mi to teď velice sobecky stojí, i když tuším, že rodině ho nikdy nepředstavím. Včera jsme měli sedmé rande. Uufff, dnes jsem kvůli našemu osmému rande byla koupit černé durexy. Na té fotce to tak rozhodně nevypadalo!!!
Jo a zmínila jsem se, že je rozvedený a má syna?

No a největší gól na závěr:
Rozvádějící se kolega, se kterým jsme vždy diskutovali o rodině a jeho synovi, mě z ničeho nic chytil na chodbě za rameno, nalepil se na mě a říká: “Jsi hrozně krásná. Víš to? Víš to?!?!” Byla jsem tak v šoku, že místo jistě jsem jen pípla děkuji a rychle zmizela. ...a ty kecy o tom, jak jsou mladé ženské už obecně neperspektivní, protože touží po rodině, proto teď randí se čtyřicítkou, si může nechat od cesty...